ADAGIO.

Jak pěnivými plyne ručejemi

čas nenávratný v nedozírnou dál,

v soumraku duše náhle jasno je mi:

já celý život před branou jen stál!

Jen mřížemi jsem do zahrady hleděl,

kde pro jiné kvet růží háv a nach,

že nesmím vstoupit, sám jsem dobře věděl,

leč nezáviděl panstvu v komnatách.

Když za kovanou branou v zámku stmělém

se lustry vznítily a hudby tÓn

zněl vyvoleným v souzvučení stkvělém,

já ruce sepnuv, hledal Orion.

A notě taneční, jež parkem zněla

přes hlavu nakloněnou v noční šer,

sluch marnivý má duše odepřela,

se otvírajíc tiché hudbě sfér...