Adagio.

Dnes ráno luh již krylo šedé jíní,

jak první stín by stáří na skráň leh’,

je cítit chlad, list žlutý padá nyní,

a zní to tak jak sotva slyšný vzdech.

Přes hlavu mou dav ptáků velký letí,

to z prázdných hnizd a tichých koutů svých,

já v mysli mám, jak s rozekvetlých snětí

jich jásot zněl a jejich zvonků smích.

A dál, vždy dál se kamsi nesou ptáci,

přes dlouhou pláň a pestrých lesů výš,

hle, jejich dav již za obzor se ztrácí,

a poslední mým zrakům zniká již...

Tu smutek těch jsem cítil, kteří zbyli,

když přišel chlad a nežli kdos jim kýv’,

jich touhu jít, kde čeká nás klid milý,

jich velký stesk po těch, kdo šli už dřív...