ADAGIO.

Je večer. V pokoj padá přítmí

tak zvolna – tiše – – potají. – –

Ty mluvíš. Slov Tvých sladké rytmy

tak měkce v duši splývají.

A já teď oči uzavírám –

chci jen ten hlas Tvůj slyšeti. – –

Ó, mluv, ó, mluv! A přej, ať zmírám

tak štěstím ve Tvém objetí!