Adagio.

Jak dávno již jsme neviděli pevného břehu!

V mé plachty, jež truchlivě splývají s rahen,

mi neznámý vítr neslyšně duje

a dále, vždy dále loď má se vleče

po žalosti melancholických vlnách,

po šírých vodách smutku.

Snů zemdlení ptáci, již sedí na rahnech lodi,

hle, jeden za druhým se zvedají zvolna

a rozptylují se v pochmurném stesku,

by utonuli posléze všichni

v zamlklém truchlení moře.

O Bože můj, jenž v neznámu se tajíš,

zde ze všech bývalých lodníků mojich

na korábu zbloudilém samoten zbývám

a všechny lampy mé zhasil mi vítr,

neznámá noc se blíží!

O Bože můj – Tvé jméno zní Výsost –

o pošli mi Věčnosti těšící posly,

na přídě mé rozžhni víry modravé světlo

a kormidla mého se laskavě uchop

dřív než se setmí!

Jak dávno již jsme neviděli pevného břehu!