ADAGIO.

Plné chrp a vlčích máků

v dál se vlní žitné lány;

– mladý život, hvězdy v zraku,

jak proud letí nespoutaný.

Slunce zlaté pršky metá,

na mezích sní sedmikrásky;

– sladce v květech, v středu léta

plynou blažené dny lásky.

V hrdle zvonky, zpěvnou střelou

skřivanů roj k nebi jásá;

– srdce k srdci, poutí celou

pučí v žití radost, krása.

Zahřmělo – a v slzách deště

každý list pln perel svítí;

– krátké hněvy lásku ještě

v prudší vždy jen plápol vznítí.

Zraje plod, srp žnec si chystá,

zlaté klasy k zemi klesnou;

– slast v co vtělila se čistá,

v novou vzplane radost plesnou.

Chladné větry po strništi

v podzim zvadlé listí honí;

– vzpomínkami na dny příští

chvíle štěstí májem zvoní.

Přijde mráz, vše pýřím sněhu

bude skryto, pohrobeno;

– z duše tvé přec, stáří v břehu,

fialky mi zkvetou, ženo!