ADAM A EVA

Už chodil jaksi smuten svojím rájem.

Strom každý znal, všem zvířatům dal jména.

S ním hrála si, leč mluvit neuměla.

Jen hříčky znala, bujné dovádění –

leč když jim pěl, co v nitru jeho hárá,

své myšlenky a stesky nadpozemské –

buď mlčela neb řekla: bú – kvá – mé...

Už nebylo lze samoty té snésti.

Jen stromy šuměly tak tajuplně,

a vody hučely – jak jeho steskem,

leč lidským hlasem nepromluvil nikdo.

Adam se rozsmutnil a smutkem usnul.

Tu přišel Bůh a z útrob vlastních

mu vyňal ženu. Adam probudil se.

Tu v rosné trávě viděl bílé tělo,

tak jemu podobné, leč mnohem krasší.

Však chladné bylo – socha – nedýchalo.

Tak sedal dny a patřil na tu krásu,

jež zastínila půvab všechněch tvorů.

Jen slovo! Slovo kdyby promluvila!

A Bůh jí vdechl sladké kouzlo žití,

i povzdechla. A on ji vodil rájem

a jmenoval jí zvířata a stromy,

a ona po něm učila se mluvit.

Pří každém slově plesalo mu srdce.

A brzy tolik žvatlala mu v uši,

že počal uhýbat a tajně myslit:

Ó, kéž by uměla jak ptáče zpívat!

I učila se od všech ptáků písním

a zpívala. Ne člověk, ale cherub!

(Když nebesa se někdy otevřela,

tak hlasy andělů tam odtud zněly!)

A Adam naslouchal své ženy písním,

až i ty písně pak mu zevšedněly –

a aby ušel žvatlání a zpěvu,

s motykou svojí chodil po zahradě

a vázal révy, štěpy ořezával

a obíral jím housenky a poučí.

Tu zanedbána, Eva počla hledat

si zábavy a snouti vábné pikle

s tím hadem na stromě a o jablku

snít čarodějném, osudnou tak

za zády muže dělat politiku,

vyzvídat tajné srdce jeho spády.

A od té doby dcery její vládnou

a za záclonou snují nitky světa.