Adam Asnyk.

Ztichly dávno velikých pěvců hlasy,

které sborem antických věštců slavně

provázely tragický konec Polsky

v krvi a kouři.

Dopěl Adam epopej svému lidu,

on, jenž v Dziadech zabušil v brány věčna,

v konec dráhy spočinul bludný poutník

v Homérské písni.

V srdci obraz zmučené vlasti nesa,

jedno křídlo v oblasti cizích světů,

druhé složiv na hrobech otců usnul

Julius, věštec,

dolkal Zikmund mystický zpěv svůj lásky,

celé srdce s labutí svojí písní

stokrát zdrané, zbodené uspav tiše

u nohou kříže.

Doba trudná s reakce těžkou koulí

na vše křídla myslících, silných duchů

lehla jako závaží, jako upír

po krvi lačný.

Hroby kolem. Zaváta sněhem Sibiř

v dálce v mlhách. Zástupy emigrace

rozptýlené po šírých krajích světa

v kletbách a v lkání.

Okem jedním k ztracené zřely vlasti,

marně druhým zkoušely ostří meče,

roztít pouta ztýrané matky bědné

v poslední křeči.

V této bídě, pode jhem těžké doby

jaká bílá vznesla se k nebi labuť

v černé mračno zpívajíc „o naději“

vítězný paian!?

Vlastních ňader překonav líté bouře,

vlastní duše zkonejšiv těžké spory,

druhý Adam nešťastné vlasti svojí

povstal Jsi, silný!

Z krve dědů povstal Jsi – přec však jiný,

z písně jejich vzletěla Tvoje nová,

letem tvarů nabyvši, v kterých mluvil

moderní člověk.

Bdělé ucho naklonil’s k srdci Matky,

v starém žalu slyšel jsi zníti nové

příští hymny, klíčící z prsti staré

minulé doby.

„Torsem Psychy“, z dlaně jež Praxitela

sny své spřádá v mramoru třpytné básni,

byla krásou kojena, opojená

vlastní Tvá duše!

A co v dumě nevysnil’s „u noh kříže“,

hledal’s v troskách Hellady, v stopách Říma,

našel’s doma ve vlastním srdci zpitém

„Herakla“ prací.

Takto žil Jsi, zpíval Jsi chabé době

jak my všichni. Kolikrát cítil’s v duši

marnost snahy, k rozbití starých svorů

bodavý osten?

Hrdě v přístav poslední velkých duchů

vplul Jsi silný v řečiště resignace,

bouřných vln se ukojil harmonicky

příliv i odliv.

Co dnes říci? Zapadly těžké dvéře

za Tvým krokem posledním. Ticho hrobů

dnes Ti rovněž tajemstvím není více,

poslední z věštců!

Co dnes lkáti? Trpěl Jsi, žil Jsi plně;

chvějná ruka do laurů na Tvou rakev

hází s úctou nejdražší Tobě květy

„stříbrných aster“!