ADAMITÉ. (Zpěv čtvrtý.)

Zelenavým háje soumrakem

Adam bloudí. Darmo letem bzuče

kolem něho brouk se kmitá ruče

zlatoskvoucím křídel povlakem,

hruš naň divoká své květy hází,

za roucho jej husté chytá mlází,

nadarmo i z dálky plesné šumy

vábivě mu obletují sluch:

nevyrušíť z hluboké jej dumy

lidská vřava, háje tichý ruch!

Však tu rázem u nohy mu právě

zavzněl cimbál ve vysoké trávě,

zvonků drobných zamihl se třpyt. –

Vzhlédl Adam – před ním Sulamit.

V bujném poskoku co svižná laň

štíhlé boky z pasu vymykajíc,

cimbálem se půdy dotýkajíc

vznáší k němu lichotivě dlaň.

Ňádra její bouřlivě se dmou;

kolem hlavy něžné, pochýlené

tmavorudé květy rozptýlené

prozírají vábně vlasů tmou.

Oka záblesk, řasou přitmělý,

poutkvívá na něm touhy plný,

a rtů ladné, chvějící se vlny

za povzdechů svůdně ševelí:

„Již tě mám! Teď neuklouzneš více!

Čekajíť již tebe krásavice.

Pojď již, pojď! Ten věnec kusý, zvadlý

svěžími ti květy nahradím,

hubinkou ret suchý, povychladlý,

k úsměvu a písni naladím!

V kole vířivém, kde cimbál zvoní,

poletíme těsně objatí,

jako vichrem, že v má ňádra skloní

hlava tvá se sladkou závratí.

Ach, ty mlčíš, v líci mrak a led –

odvracíš svůj obličej i hled!

Což se náhle rozprchly mé vnady;

retů libá svěžesť, oka pal,

dlouhá řasa, stinný důlek brady,

jejž si vděků skrýší nazýval?

Což mi noc ta kadeř obílila,

rozorala pluhem strasti líc,

ztepilé mi tělo nachýlila –

což již nejsem Sulamita víc?

Sulamita, již jsi nazývával

andělem svým černým, perlou děv,

nad níž zrak tvůj obdivem vždy zplával

a ret šuměl věčný chvalozpěv?

Sulamita, kterou’s nocí hýře

ve vášnivém často výbuchu,

v lokte jímal, do kola s ní víře,

vysoko ji vznášel do vzduchu,

hubinek jí deštěm ohnivých

roztavuje hrdla, ňáder sníh,

že až v sladké poklesala mdloby –“

Nikdy již se nevrátí ty doby!

Tvář ta krásná nemá pro mne vnady,

černá kadeř tvá mi sněhu sloj,

z řasy hedbávné a z důlku brady

rozprchl se pro mne vděků roj!

Ni tvých sester náruč, pohled žhavý

ledy ňáder mých už neroztaví!

Vrať se, Sulamito, v plesný ruch,

oblažuj tam hochy, silné reky,

kteří plně ocení tvé vděky,

lichotami opojí tvůj sluch.

Pospěš tam a nemař chvíli drahou

lichým slovem, neúkojnou snahou!

Nuže slyš, můj milče bývalý,

všechno, vše ti ret můj odhalí!

Věz to již: ze sboru Adamitů

srdce mého žádný nedobyl,

ty’s jen bledou, truchlou Sulamitu

svatozáří lásky ozdobil.

Což jsi nevídal, jak v mužů kruhu

tebe jen mé oko hledalo,

u nohou tvých něžnou za posluhu

vzdorovité děvče sedalo?

Ty kdes nebyl, hynula jsem nudou:

bez tebe mi zeleň v suchou klest,

květný dol se měnil v rokli chudou

a cimbálu zvuky v pustý chřest.

Líbala mne ovšem ústa mnohá,

však jen tvůj jsem cítívala ret,

s mnohým v tanci vířila má noha,

však jen s tebou opouštěla svět.

Tvým jen stínem bývala jsem za dne,

o tobě jsem snila každou noc,

a teď z veselí v ty stíny chladné

zvábila mne k tobě lásky moc!

Mýlíš se – to lásky plápol není!

Vrtoch to, jenž do rána se mění.

Však jej brzy obraz mužů jiných

ve vrtkavé duši zacloní,

vyplaší jej úsměv z víček stinných,

ze srdce jej cimbál vyzvoní.

Brzy jiní vylíbají rtové

s čela ti mých políbení sled –

brzy opojí tě kouzlo nové,

různých květů stejně sladký med!

Nikdy! nikdy! ni slov takých jed

od tebe mne nikdy nezapudí!

Ó, již vím, proč Sulamit tě nudí!

Pranová tě oslnila vnada –

ona kněžka studem omdlelá!

Jablko tě vábí arcihada

z ručky líčeného anděla.

Nasytil’s se růží plných, pyšných,

nevinnou teď hledáš sněženku,

zanášíš své chtíče z komnat hříšných

do tichého cnosti přístěnku.

Neposkvrňuj čistý obraz její

rtoma, v nichž jen vášní stopy lpějí.

Pravím ti, že toužení tvé plané

neskloní má ústa nikdy víc

na ty rety, každým zulíbané,

na tu smavou pro každého líc.

Zpět se ponoř, rusalko ty kalu, –

kolem ohňů výskej při cimbálu!

Plnou hrstí laciné své dary

rozhazuj kol kolem do světa – –

Anděli můj černý, vari, vari!

Bílý anděl skráň mi obletá.

Od hlavy až k patě zachvěla se

Sulamit, jak vichrem štíhlý kmen;

prsty v bujném ztopily se vlase

nad pokleslým čelem; v temné řase

zrak se koulí divě vytřeštěn,

smrtná bledost pokrývá jí líce,

a ret siný zimničně se chví, –

s šíleným teď smíchem sahá k dýce,

za pasem co koženým jí tkví.

V duté hrudi stařičkého dubu

útulný si vyvolivše byt

dítky dvě jak z bezpečného srubu

vyzírají v háje stín a svit.

V černé skouli hlavinky dvě něžné

k sobě kloní se jak zvonky sněžné.

Starý dub jim v tiché zálibě

v omšeném svých ňáder záhybě

jizbičku tu zdobí květů lemem

a hub štíhlých trpasličím sněmem,

k otvoru svou větev uklání

vnímaje jich dětské žvatlání.

Viděl’s, Jiříku, tu kněžku jatou,

kterou do jeskyně vnesli tam?

Viděl! viděl! roucha vlnou zlatou

prokmital jí sterý drahokam!

Bledá sic, než krásná byla přec.

Kněžkou být – ó, což to pěkná věc!

Spáti v nebes zlatotkaných stíně,

ve zlatý se ráno střevíček

sechvěti a ze zlaté si skříně

vybírati skvosty, mávat líně

vějířem si snění do víček,

naslouchati pěvcům klecí zlatých,

kochati se v sadech přebohatých,

služek pestrý ovládati dav,

strojiti se v perly, zlatohlav!

Nemluv tak! Ty’s krásna bez šperku.

Pohleď ven! V ty zelenavé síně,

stromů vrchole, jež ve svém stíně

čtveračivou hostí veverku.

Což tu není krásno? Klecí tíseň

nekalí tu ptáčků jasnou píseň.

Což ti háj své květy, lesklé peří

nepodává za šperk do kadeří?

Nešťastná je ve svém zlatě kněžka:

pohroma ji tísní náhlá, těžká,

Kainův hrozný, nelítostný kýj

málem útlou nezlomil jí šíj.

Ó, ten zlý! Kdy koli na mne jen

padá oko ryšavého Kaina,

úzkost srdce sevírá mi tajná.

Poslyš dnešní podivný můj sen!

Zdálo se mi, že co motýl bílý

květů ssaju libovonný dech,

nad nimi se v blahé nesu píli

oči velké majíc na křídlech.

A ty oči – ó což divem žasly!

tráva kolem brčálový les,

jehož kmeny průsvitné se třásly

klasů chomáč pnouce do nebes.

Přeslička se pyšnila v tom kole

věž co štíhlá, hrdě vypjatá,

kolem nížto s paty do vrchole

zábradlí se vila zubatá.

Zelenavým stínem lupení

propínaly růžové se žíly

a jak pestré, stinné lože víly

vlnilo se květů třepení.

V lunu většil měsíček se hebký,

pantoflíčky zlaté v obří trepky.

Sluníčko to květu na korunce

v zářivé se rozšířilo slunce.

Ba i tichý, luční koník ten

válečný co komoň v plné slávě

červenavým okem blýskal v trávě,

zelenými pláty obrněn.

Ó, jak velkolepé všecko bylo,

co teď nízko chví se pode mnou –

srdce mé se mocně rozšířilo

obdivem a slastí tajemnou.

Bělostná jsem rozepjala křídla –

však tu Kaina nad sebou jsem zhlídla.

V obří podobě se skláněl celý;

divně blýskaly ty oči zlé;

jako hroty na bradě mu čněly

chuchvalce ty vousy narudlé.

Hrůzou ztrnulá jsem v kolébku

květnou poklesla; on drsným hmatem

bílá křídla rozedral mi chvatem,

v jizlivém se vypjal úšklebku...

Samsonův tu probudil mne hlas.

Opodál se s Kainem prudce hádal.

Pohled divný časem povykrádal

z Kainových se přichlípených řas

přímo na mé líce – pohled taký,

že mé jedva prohlednuvší zraky

studem, bázní zavřely se zas.

A což o mně, Lilito, má sestro,

dnešní noc ni málo, pramálo

nezdálo se ti, kdy snové pestro

táhly před tebou –? Ne, nezdálo.

Umlklo již dětské žvatlání.

Starý dub k nim větev uklání,

uvadlou tou větví v tiché dumě

pohroužil se v krásu mladých let,

vrcholem kdy plným sladko šumě,

rozhlížel se hrdě v šírý svět.

Na koberci mechu v divém reji

žen i mužů postavy se chvějí.

V tom aj! bratr mezi nimi stanul

na výzvědy ráno vyslaný,

prach jej halil, pot mu s čela kanul,

a ret věstil chvatem zdýchaný:

S velikou se vracím novinou!

Již již cep nám Taboritů hrozí,

již již temné, železné jich vozy

burácejí semo rovinou,

ve praporu nad vozovou zdí

kalich velký krvavě se rdí.

Bořek z Klatova je hetman voje!

Budiž vítána, ty zvěsti boje!

Dávno již jsem k zemi přikláněl

ucho své, zda duní hromem války,

a své oko, pátrající v dálky,

nedočkavě dlaní zacláněl.

V moři krvavém a zbraní lese

nevadnoucí míru květ se vznese.

Nech se vozů tíseň přivalí,

meč ať blýskne, luk se napne křepký,

kýj náš zdrtí šílené ty lebky,

mechový je šišák obalí!

A byť celý svět své vyslal pluky,

národů všech přivalil se vztek,

a byť vynášel se těmi shluky

maličký jen pravdy ostrůvek,

a byť jediná tu čněla hlava

pod praporem božské myšlénky –:

rozprchneť se veškerá ta vřava

před zábleskem její čelenky.

Zvítězíme – holou třeba dlaní –

bez příprav jsme k boji přichystaní!

Protož veselej ať znějí zpěvy,

jasněji nech cimbál zazvučí,

radostněji nebeské ty děvy

objímejme vřelou náručí!