ADAMITÉ. (Zpěv druhý.)

Dávno-li, co’s vrcholů těch šumy

oblíbil si, tichou samotu,

dávno-li, co hnízdí tvoje dumy

v nejdivočším větví zámotu?

Slyš a viz! Tam v dáli plesné zpěvy,

kolem ohňů míhají se děvy.

Což můj Adam švarný, veselý

zošklivil si lahodné ty zjevy,

rusalčích těch sborů ševely?

Což ni Judita ni Lea smavá,

Ada rusá, Sulamit ni tmavá,

což ni jedna z božských krásavic

vděkem svým tě neupoutá víc?

Nevábí mne více řasy stínem

žhoucí oko, bujných roje vnad,

pohár vášně ověnčený blínem

pod nohy jim vrhám – navždy snad!

Duše má se z kalu toho hrouží,

střásá nízký rmut a výše touží!

Aj, tvá noha překročila mez,

již ti naznačil náš velký kněz.

Víš-li pak, že’s zrádcem hotovým

víry Mojžíšovy? Vím to, vím!

Však ty rovně víš, že ani ve mně

nevzklíčilo Mojžíšovo sémě.

Nezbožňuju více láskou zpitý

děvy zrak ni bílé, pružné ňádro;

nejsmeť, nebyli jsme Adamity –

a přec Adamitů jsme my jádro.

Co já pracně, volným postupem,

zmařeného žití výkupem

vymyslil a zkusil, našel, zbádal,

proč jsem zašel v dálnou cizinu

a jak pavouk v pergamén se vpřádal,

co jsem koupil za svou mizinu,

co jsem vyčetl z té bible velké,

jejíž písmo hvězda, kámen, květ,

jejíž vazba nekonečný svět,

za čím probředl jsem šíře mělké

lidské nauky k pravdy hlubinám,

nad čím vpadla, zvraštěla má líc,

až ji objal sněhů časných rám –

všeho výsledek: to velké nic,

v němž se uzavírá pravda celá,

blesk ten žhavý, děsně svítící,

vyhýčkaný v mracích mého čela,

jím jsem zbudil bludu lítici,

zbouřil divý Adamitů pluk.

Mojžíš učeň můj, však – nedouk!

On se k nauce mojí nepovznesl,

k sobě snížil ji a sebou sklíčil,

prostoty své rysy do ní vnesl

a blud nový proti bludům vztýčil.

Hle, já dětské obraznosti stvůry,

boha, nebe, okřídlenců kůry

a ten celý nadpozemský pych –

všechno, všechno strhal k nohoum jich,

vyvrátil tu báji nesmrtnosti,

věčné odplaty a hříchu, cnosti;

roztrhal ty liché záclony,

které halí věčné zákony

hýbající světem, říší duchů

v pravidelném odměřeném ruchu,

rozkotal ty modly, kterým po věk

klaněli se v mrzké porobě,

z hvězdného by bludiště se člověk

v sebe vrátil – přestal na sobě –:

duše jejich ve tmách pokleslá

přejasnou tu záři nesnesla.

Oni cetkami té vetše staré

zaclonili její blesky jaré.

Tak lid – ve své nedůvěřiv nohy –

utíká se k staré, zvyklé holi!

Zboř kol kolem všechny jeho bohy,

on si za boha sám sebe zvolí:

před sebou se klaní, v čelo bije,

koří se své síle, lepotě,

mysli hloubce, vzletu fantasie,

vášni prudké, klidné lopotě,

a když nemá ani stínu cnosti,

klaní se své čiré ničemnosti!

Pravda, Henochu, že mlhy plitké,

do nichž podání mne zavilo,

rozptýlil jsi sluncem nauky břitké,

než to slunce poušť mi zjevilo!

Ve tvých očí pronikavých žáru

kněží báj se rozplynula v páru.

Veden tebou navždy opustil jsem

dětské víry divuplnou říš,

vírem prudkých vášní zašustil jsem,

na dno rozkoše vychýlil číš.

Mrákotou se duch můj obestírá –

však ta chmura v podoby se sbírá.

Přeludy, jež zažehnal jsi kdysi,

naděje a snové mladých let

v bývalé se odívají rysy,

v duši malátnou se vrací zpět!

Zřícena tvé nauky ohrada,

odevšad mne tísní záhada.

Onať časem v době požitku

z řasy hebké, velkých dívky očí

meteórem vstříc mi povyskočí,

třepetá se rosou na kvítku,

šeptá hájem, bouří hlučí temně.

Zdá se mi, že příroda se chví,

okem blýská, rtoma hýbá jemně,

jak by zjevit chtěla tajemství, –

však to slovo velké, vševýrazné

na jazyku ztrnulém jí vázne.

Jako loďka po neznámém moři

potácím se, pochybností míč,

vše, co stálo, nade mnou se boří,

k novým základům kdo zatkne rýč?

Nuže mistře, ty mi rozřešení

záhad těchto dej a pravdy zvěst,

dosti dlouho říkal’s, čeho není,

za to nyní povídej, co jest!

Upevni mi půdu kolísavou –

tážu se – ty věčně vrtíš hlavou!

Netaž se! Toť pravá odpověď,

nemudruj a života si hleď!

Otázka tvá odpovědi nemá,

k ní i prorocká jsou ústa něma,

rozešli ji hromem v šírý svět,

ohlasem ji vesmír zahřmí zpět!

Kdyby člověk myriády let

nad ní šedivěl a hlavu chýlil

a duch jeho stárnutím se sílil,

prohluboval, k nebi vyrůstal:

on by stejnou odpověď ti dal

jako robě, jehož rtové malí

první slůvko maní zašeptali.

Rovný bláhovec, kdo s němou, hluchou

přírodou se dává v porady,

onať k tuše odpovídá tuchou,

na záhady věží záhady.

Zadívej se v jarní kvítko její:

ústka jeho něžná, líbezná

sladkými se zjeveními chvějí –

významu jich nikdo nesezná.

Nikdy z kolébky své vonné, stinné

douška líbezná se nevyšine,

aby zašeptala v ucho tvoje

divukrásný, nevinný svůj sen,

tajemství by svěřila ti svoje,

tiché kouzlo, něžný půvab ten.

Po kamzičích stezkách vystup vzhůru

tam, kde obr skalní proráží

sněžným diademem sivou chmuru –

na trůn oblak, nebe zápraží.

Vystup tam, kdy burných vichrů vztekem

vrchole se sosen spínají

nad propastmi, vzduch se plní jekem –

nesestoupí bůh ti k Sinai,

nevryje ti bouře svými blesky

pravdy zákon na kamenné desky!

Nadarmo i hádáš, co ti píše

hvězdnou literou ta modrá výše.

Kdo ty hvězdy – světů zlatých davy –

v nesčíslném, krásném výboru

rozhodil tam ve vír kolotavý

do bezdného světa prostoru?

Z praducha-li velebného náhle

myšlénky co božské vysršely,

aneb z hmoty věčné, neobsáhlé

ohnivým se deštěm rozpršely?

Všemocná-li vůle ustálila

jejich letů šíré obvody

aneb se jich spousta skutálila

v siné bezdno z lůna náhody?

Snad že obrovské ty koule hostí

duchy jiné v jiné podobě,

v nekonečné změně, rozličnosti,

v neobsáhlé věčné obdobě.

Snad ty možnosti, jež sobě vkládá

ve známého člověk mezery,

z nichžto sen svůj pestrý vějíř skládá,

muky, slasti, krásy, příšery,

ďáblů reje, cherubínů zpěvy –

všechno, všechno tam se skutkem jeví.

Snad že tyto světy veškery

v řebříku jsou články Jakubově,

po nichž duch se v stálé poobnově

jako motýl s květů na květy,

se světů se nese na světy –

krásnější vždy rozpínaje křídla –

do velkého slunce – všeho zřídla.

Snad i nekonečná světů říše,

kterouž vládne zákon jediný,

má svou mez a vůkol níže, výše

jiných říší strou se tajiny

bez prostoru, bez času a ruchu –

nepřístupné člověckému duchu.

Snad a snad – než veškeré ty snady

nevyváží šedý chlup mé brady!

Než co na té hroudě, neprůzračnou

obklopené mlhou kolkolem,

nasytiti může duši lačnou –?

důstojným-li žití úkolem

jísti, píti, stavěti a bořit

a své bídy dědice si tvořit?

nudu snášet, hanbu, bolesti,

utonouti po té v nezvěsti?

Krůpějí tu hasit moře žízeň,

lapat blaha stín, jenž s pola trýzeň?

K čemu nám ta křídla přeohromná,

které duch náš k letu rozpřahá,

když je pouta víží nerozlomná,

v důl je noří těžká závaha?

setřásti je moha ruky hnutím

nač tím bytí břemenem se smutím?

Úkol života! Tenť prostě: žíti!

bráti vše, co podává ti svět,

a byť málo – málem za vděk vzíti,

trhati, kde jaký vábí květ.

Uprav si tu pobyt vděčný, blahý –

požitek buď cílem každé snahy.

Ve veliké skříni přírody

dosti dřímá utěšených vděků,

hříček něžných, truchlivosti léků,

velebnosti, krásy, lahody,

vybírej ty dary ve skromnosti –

pro věk lidský jich tam věru dosti!

Nevysílej zrak svůj v dol ni vzhůru

v nezbádanou kol do kola chmuru,

uskrovni se ve světlém tom kruhu,

chudé gloriole života;

než se rozhlédneš v tom světla pruhu,

snad tě věčná shltí temnota!

Hleď, ty’s pravý Adamity rub!

Mojžíše tak mocným víže vděkem

ve své valy těsný země srub,

že tu hodlá žíti věků věkem,

že i na smrť rukávy si kasá,

slabá bedra nesmrtností pásá.

Bláhovec! Kam koli ucho skloní,

odevšudy zmaru srp mu zvoní.

Život světa věčné umírání!

Obr zmaru hrozným kladivem

máchá tamo po nebeské báni,

že mrou světy v dešti ohnivém;

smrť se v hebké pavučině spřádá,

větrem vane, sedlá vlny záda,

červem hryže, v něžném květu číhá,

bleskem rudým v temnotě se míhá.

Hyne vše, co roste a co pučí,

barvami se šatí, hýbe, zvučí,

a jak vůně z květu vyvane,

tak i duch tvůj býti přestane!

Slovo tvé mne, starče, nepřesvědčí!

V útrobě mé jakýs tajný hlas

bez ustání jiné vede řeči

a byť tlumen, vždy se zdvihá zas.

Praví mi, že hvězdu z této hlavy

pronikavým leskem zářící

ve vír světů temný, kolotavý –

neuhasí doba mařící.

Praví mi, ta peruť myšlénky,

která rozpíná se světa šíří,

jejíž let až k nejvyššímu míří,

nesvěsí se v hrobu výklenky.

Praví mi, že toto vědomí,

jímž se člověk v sebe sama hříží,

ve své vlastní bytosti se shlíží,

neutuchne dechem pohromy.

Praví mi, že toto hnízdo ducha,

v němž se rodí nesmrtnosti tucha,

všebořící vichr nerozcuchá.

Praví mi, že vede smrti stín

v převelebný nesmrtnosti týn,

že tam zesládne, co tady mučí,

utiší se citů vlnění,

každý puk tam v růži plnou vzpučí,

každá touha dojde splnění.

Usmíváš se. – Nedobře-li sluší

nesmrtnosti zář mým kadeřím?

Nu, já sám hlas tento tlumím v duši,

věřím časem – časem nevěřím!

Než v tom stálém pochybností víru

tvou již, starče, rukou pohrdám, –

neskytáť mi útěchy a míru, –

duch můj temnem potácej se sám!

Jižtě vidím, propasť bezedná

že nás oba do hrobu až dělí,

nikdy duch můj s tvým se nespřátelí,

nauka tvá mi rmutna, šeredna.

V oku tvém jsem hledal maják stálý,

hvězdu vůdčí, duše kvasné mír,

teď ty oči do duše mne pálí,

a zpět klesám v pochybností vír.

Dobojuju sám své hrudi boj,

nechať zvítězím, nech složím zbroj!

Kráčej cestou svou – byť pohodlně –

já se pustím po bouřlivé vlně

ve poznání přístav daleký –

dlaně ty se loučí na věky!