ADAMITÉ. (Zpěv pátý.)

V nízké skále šírou jeskyni

vytesali starci dětinní,

v modlitbách a zbožném rozjímání

trávili tam zimu života,

teď tam v chomáč Adamity shání

deště příval, větrů běsnota.

Tam i papeženku vězní jatou

na nohou i rukou tuze spjatou:

Mojžíšovo zítra objetí

v kochanku jí bohů zasvětí.

Procitnuvši tamo z těžké mdloby

dívka kyprém ležíc na mechu

v nedávné se pohřížila doby

v usedavém pláči, povzdechu,

až jí spánek trudný, nepokojný,

víčkem zahradil tok slzí hojný.

Ve štěrbině skalní hořící

smolná louč ji ozařuje celou:

něžné tílko, vlnu rozechvělou

ze zlaté se hrudi nořící,

chorou červeň v malém obličeji,

ústka, jimiž děsný škubá sen,

v bílém čele krůpěj za krůpějí,

řasy krov, jenž slzou ověšen.

Náhle v jeskyně se východu

Adam zjevil. Přikradl se k spící,

klekl k ní a zraky pálající

v nebeskou tu ztápěl lahodu.

Nad ní schýlen dlouho, dlouho tak

v líc jí skláněl vytržený zrak,

až se z ňáder, ze hluboka duše

vzdech mu vyrval, ticho vůkol ruše.

A jak ohlas ze rtů dívčiných

povzdech vynořil se; řasy clona

pozdvihla se; ve snů mlze tona

vzešel blankyt očí nevinných.

Chvíli děva se sny ve zápase

k jinochu své zraky vzpínala

a pak s bázní zastřela je zase

odvrátivši líčka zsínalá.

Nelekej se, holubinko čistá,

nejsem jestřáb, jenž ti zhoubu chystá!

Hleď mi v oko, duše vroucí zvěst –

tam ti spásy kyne ratolest!

A kdo jsi? Co vede sem tvou nohu?

Nepatříš-li k chase neznabohů?

Jsi-li Římu věren – Táboru?

Se všemi jsem, drahá! ve sporu.

V duši týrán pochybnosti hnětem

otázka co živá bloudím světem.

Jako Kain, jenž nemá pohovy,

člověčenství vleku okovy.

Hledím k nebi – pro mne hvězdy nemá,

k zemi skláním ucho – země něma;

netážu se kněh, ni lidí víc –

a přec děsí mne to strašné nic!

Oj, co díš? Tvá slova srdce děsí!

Ty že nevěříš, tam nad nebesy

že bůh dobrý, všeho bytí zdroj,

stvořil země kruh i hvězdný roj?

Jeho věčný dech že rovně živí

ducha lidského i kvítko nivy?

z jeho ňáder lásky paprsky

pronikají světa okrsky?

že k nám v lásce nesmírné se sklání,

mluvil k nám, svá vepsal přikázání

v desky kamenné i v srdcí skrýš?

všemu tomu že ty nevěříš,

prorockému šumu z hloubi časů,

sborům andělských i lidských hlasů!

Že bůh věčný v Kristu Ježíši

vešel v Marii, kvítko nejtišší,

hlavu skloniv na golgotském kříži

sňal s nás hříchu dědičného tíži?

že náš úkol zemský životný

s hříchem zápas stálý, klopotný,

odevšad že Satan okem blýská –

však i stráž nám křídlatá vždy blízká?

Za hrobem že přichystána jest

cnostem odměna a hříchu trest,

že tam ve velikém slunci lásky

slzy vyschnou, uhladí se vrásky,

dobrým lidem v rájském kořání

přeradostné kyne shledání?

Věřím již, co zahlédl jsem tebe!

Ve tvém oku zasvitlo mi nebe,

prolétla’s jak anděl ducha noc,

zjevila mi dobra, cnosti moc.

Volal jsem: vše liché jest a klamné,

tu jsi zašeptala: pohleď na mne!

Povznesla’s mne nade vášní změť,

ó, můj anděli, dál se mnou leť!

Slyš teď záměr můj! – prv s ruky krásné,

s nohy sejímám ti vazby tíž;

volna’s teď! až oheň v háji zhasne,

opustíme pospolu tu skrýš.

Pod záštitou rozložitých dubů

unesu tě výspy po obrubu

a člun mihna ptákem po vodě,

navrátí tě žití, svobodě!

Žití? svoboda? co platny bídné

sirotě, jíž ze tmy kolkolem

nezáří ni jedno oko vlídné

z líce známé lásky plápolem.

Matička má dávno v zemi dřímá,

teď i otce smrti náruč jímá,

zahynuly družky mladých let

i ta chůva bělovlasá, milá,

jež mi první v ústa položila

tiché slůvko, první v ruku květ – –

všichni, všichni spočívají v hrobě!

Nepřál osud, dušičku bych měla,

s níž bych o svých mrtvých rozprávěla,

zpomínala, pozasteskla sobě.

Ba ni hrad ten, s jehož pyšné výše

poprvé jsem shlédla boží svět,

z jehož každé skuliny a skrýše

upomínky blahé pučí květ,

nepotrval – klesl v ssutiny,

netopýr mu obletuje hlavu

a had syčí z oken dutiny.

V cizích lidí nesoucitném davu

kam se poděju? Klín vlasti šírý

pln je nepřátel mé krve, víry,

a svět vrahů mého národa –

Což mi platny žití, svoboda?

Viz ten pádný meč – on prostý hany,

ač se boji přemnohými chlubí

a běs války cení v něm své zuby,

dokud mým je, krev mi v žilách hraje,

hlavy tvé se netkne záhuba,

jím chci hájit brány svého ráje

plamenným jak mečem cheruba.

Však tě v lůně vzdáleného boru

ukryju před tísní lidských zorů!

Vše, co v klíně svém a tajných skrýších

nashromáždil stařičký si les,

vše, co zvěšel jedlích po nejvyšších,

vše, co ukryl v divých květů směs,

balvanů co tíží přiklopil,

i co na dno vod svých potopil,

nad nimiž se větví soumrak šeřil,

dubům kotlavým co tajně svěřil:

listí kropenaté, vlahou prsť,

srny měkkou, lesknoucí se srsť,

kukačky a doušku, anemonky,

svlačců lehce rozvěšené zvonky,

peří lesklé – steré zásoby

z přebohaté lesa ozdoby,

vše tam k těše, pohodlí ti snesu –

že tam zazáříš co kněžka lesů...

Kořisť lovu, svěží lesa plody

denně v skromné přinesu ti hody.

Jedinou mi bude odměnou

vědomí, že těchže větví clonou

noc k nám zírá hvězdou blahosklonnou

a den mrká září ruměnou,

jedno slovíčko tvých sladkých úst,

lehký krok tvůj, roucha tvého šust,

pohled na tvé tílko něžné, malé,

z něhož dýše kouzlo neskonalé,

nad nímž bdí má péče ochranná!

V moci tvé jsem – děva bezbranná!

Vyšel Adam. Z hloubi jeskyně

mladá kněžka vysílá své hledy

do háje, jenž smutně naposledy

v ozlacených větví pokyně

slunce pozdravuje mroucí.

Stínové se kmenů příšerní

stelou po mechu; již u blednoucí

zeleň klesá soumrak večerní.

Také v dívky něžném obličeji

stínů, světel obráží se boj,

s muším tancem nad hlavinkou její

myšlének se divných točí roj,

jakýs nový, sladkobolný cit

dme jí ňádra, na rtu kolébá se,

slzy smutku zavěšuje v řase,

v oku zžíhá blaženosti svit.

Náhle vykřikla. Neb v otvoru

jeskyně, jak ze země by vstala,

postava se ženská vypínala

s dýkou v ruce, v divném úboru:

mroucí den jí svitem obrubuje

černou kadeř svislou dokola,

s níž se rudých květů zasnubuje

věnec kusý, sprchlý odpola.

Ostatek je v šero zahalen –

z šera divně probleskují jen

na širokém páse perly drobné,

pod obočím svislým oči zlobné.

Chvíli zjev ten v otvoru se týčí,

k dívce zděšené pak zlobně syčí:

Utiš se, můj zlatý obrázku,

zodpovím tvých líček otázku.

Kdo že jsem? Co chci? Nu, věz to cele:

Jsemtě Sulamit, jsem noci dceř,

noc mám v duši, hanby skvrnu v čele,

černější ach, skvrnu nad kadeř!

Jsemtě nevěstka, jež mladá leta

prohýřivši v hanby objetí

ze rtů hříchem otrávených metá

v lidi, svět i sebe prokletí.

Křivíš ústa hnusem, ošklivostí:

nuže věz: té hanby není dosti!

V těchto ňádrech, vilnosti tom stanu,

v této duši rmutem kanoucí,

jako jiskra dřímal na kahanu

jeden cit – teď sluncem planoucí:

láska k Adamovi! A čím více

vlastní bytost jsem si hnusila,

tím ty žáry výše šlehajíce

vzrůstaly – ó, co jsem zkusila!

Tušíš-li, co žárlivosti muka?

Ach, ty nevíš – nikdy nezkusíš,

neb tě za chvíli má sešle ruka

v pověčného míru, chladu říš.

Ó, což muka, jež ten břitký kov

chová v sobě, proti bolů roji,

jaké rozrývaly duši moji

při každém z těch láskyplných slov,

jimiž nedávno tvé plnil sluchy.

Ty’s jen, ty’s mi v duši zbouřila

pekelné ty žárlivosti duchy!

Poklidně jsem druhdy mhouřila

oko smavé, kdy se Adam shýbal

k jiným tvářím, jiných ústa líbal:

Vždyť jsem věděla, že z těchto květů

nižádný mu křídlo neschvátí,

že můj motýl v toužebném se letu

na hruď toužebnou mi navrátí,

a byť tužší rozpředl se boj –

v ruce cítila jsem rovnou zbroj!

Tu se vynořil tvůj obraz bílý,

cnosti svatovínkem zlacený –

dlaň má klesla bez odvahy, síly,

boj můj navždy, navždy ztracený!

Vždyť já sama jako před světicí

poklekla bych ve prach před tebou,

před andělským úsměvem těch lící

s nevinnosti tichou velebou.

Stojím před tvou krásou svrchovanou,

před ráje co ztraceného branou:

vidí tam mé oko zmámené

zeleň stinnou, květy plamenné,

jejichž zlatokřídlí motýlové

bývali též mého dětství snové;

opájí mne šum těch blaha řek,

v nichž i můj kdys obrážel se vděk.

Ale darmo rozestírám ruce:

neboť mečů cherubínských plam

zahání mne nazpět k hanby muce –

nikdy, nikdy nevrátím se tam!

Avšak slyš! mně pekelnou by trýzní

byla myšlenka, že v ráji tom

k blaha zdroji – co já hynu žízní –

Adam sedá pod nejkrasší strom,

že tě celuje, svou chotí zove,

tebe jeho obletují snové,

že v těch oček azurovém svitu

navždy, navždy pohřbil Sulamitu,

že se mu ni ve snu nezamihne

její smutná, zavržená tvář...

nikoli – ten los mne nezastihne –

vzhůru, dýko! zmař mu nebe, zmař!

Zableskla se dýka – Jitka klesla.

Sulamit se řítí z jeskyně.

Mezi kmeny čirá noc se snesla

a háj dřímá v hlubé tišině.