ADAMITÉ. (Zpěv sedmý.)

V háje stíny z palčivého vedra

uchýlil se Adamitů sbor;

obnaživše smědá prsa, bedra

sesedli se v líný rozhovor.

Uprostřed nich Mojžíš sedí něm;

s úsměvem se Ada k němu vine,

se zábleskem touhy v řase stinné

objímá jej bílým ramenem;

avšak po velebném jeho čele

duma vážná, hluboká se stele.

Onde v stínu růžového keře

Jubal v loktech dívku chovaje,

ztápěje jí prsty do kadeře

usmívá se, ticho zpívaje:

Směj se, dívko! – úsměv jarý

sluší krásným děvy rtům,

jako motýl sinokřídlý

pestrým háje kalichům.

Se mnou směj se, dívko milá,

mravenci, jenž vleče tu

výdělek svůj – lesklé mouše,

jež tam bzučí v přeletu;

Mojžíši, jenž tamo dumá

o svém božském úkolu,

Adě, jež se k němu tulí

v mocném lásky plápolu;

Henochu, jenž sivou bradu

probírá si v oblibě,

moudrost nevystihlou chová

v každém čela záhybě.

Samsonu, jenž tamo strmí

v čiré ohromnosti své,

Kainovi, co ve zlé dumě

ryšavé si vousy rve.

Směj se světa velehroudě,

na níž člověk drobný lpí,

praduchu, jenž nad ní kdesi

v mlze neprůzračné spí.

Směj se mně, jenž tobě praví:

rolničky že hravý chřest

ku kratičké žití sloce

nápěv nejkrásnější jest.

Oj, ký smělec tamo přichází

dubů stínem? Vychloubá se skráně

hrdým povznešením, že jej Páně

nevidomý anděl provází.

Přímo k nám si kráčí vážně, směle –

ve lví jámu krokem Daniele!

Oko plane – bledost tváří, čela,

vlasů, fousů zvyšuje se tmou –

kolem pyšně strmícího těla

černé řízy záhyby se dmou.

V taláru tom na široké hrudi

kalich velký, vyšitý se rudí,

kalich zlatý v ruce plápolá.

Táboritů kněz! Slov božských kuši

namíří v ty naše hříšné uši,

zšíliv pobožností. Zbrojte duši,

bleskům zákona nech odolá!

Chaso Bálova, tvé konec slávě,

dovršila’s míru strašných vin,

Jehova ti bleskem po mrakavě

„Mene, tekel“ – píše – „ufarsin!“

Zákon boží šlapala jsi nohou,

plila’s na kříž, jímž tě zvýšil Syn –

Hospodin teď hromem pod oblohou

„Mene, tekel“ – volá – „ufarsin!“

Obraz boží zohavila’s v sobě,

zotvírala’s hříchu tisíc bran,

v těla svého obíleném hrobě

upravila’s Beliálu stan!

Sprznila jsi krásnou českou zemi

mučenníků krví zbrocenou,

vyvýšenou bohem nad zeměmi,

mistra Jana krokem svěcenou.

Manželství jsi svatou strhla pásku,

otrávila lidstva kolébku,

cnost a pravdu, právo, čistou lásku

povrhla jsi v pustém úšklebku!

Kalem zpitá, rozbujnělá v hříše,

hrstka rmutu jsouc a dým a puch

v satanské jsi zařičela pýše

do prostory světů: Kde tvůj bůh?

Slyšíš? slyšíš? V rachotu tam hromu,

v jeku vichřice zní v šírý lán,

ve stověkých dubů děsném lomu:

„Já tvůj bůh, já strašné pomsty pán!“

Kaj se v prachu, skuhrej: slitování!

nadešla ti soudu hodina,

již tam bouří po zatmělé pláni

bratr Žižka, boží hrdina.

Již vůz rachotí a komoň supá,

zvučí cep a píseň pomsty zní:

z vilné mrákoty tě, chaso tupá,

zbudí houfnic chorál pohřební.

Oj vy ztřeštěnci, jenž sílu boží

cítili jste v sobě, smrti vzdor,

brzyčko tu vaši slávu složí

malé děcko dlaně na prostor.

Oj vy nevěstky, vy marné, chlípné,

na rtu zahořkne vám hříchu slad,

brzy místo smíchu pozasípne

z dásně bezzubé vám slizký had.

Havran již vám skráně obletuje!

Satan číhá, do bezdné by sluje

vmetal duše vaše. Gehenny

obklopí vás věčné plameny!

Vyřiď bohu svému nad hvězdami,

moudrými by posly mluvil s námi.

Šlapu ten kalich trpkosti,

šlapu ten kalich rudý,

šlapu s ním víru pochmurnou,

odvěké lidstva trudy.

Nový zákon písmem růží

v kadeře mi psán,

nový zákon na mých ňádrech

sněhem rozestlán,

ze skloněné brvy kmitá

jeho božská zář,

jeho přikázání vryta

důlky v lepou tvář.

Zákon to věčné rozkoše,

kněžky my jeho ladné,

v čele nám kvítí Edenu

na věky neuvadne!

Vznáším tu hněvu nádobu,

vznáším ten kalich žluči,

nechať se růžím zasnoubí,

veselí nech se učí.

V rozložitých dubů stínu

ruče kolem choď,

v líce červeň, v oko blesky

a smích na rty voď.

Hlásej, kazateli švarný,

celý svět že dým,

z něhož velký šašek čouhá

nosem řeřavým.

Rolnička, pravý božství znak,

s čela mi jasně zvoní –

na dlani číše, na rtu pak

úsměv mi věčný tróní.

V dálce hřímá; obzor temno halí.

Po pláni vůz těžký za vozem

obrovskými kolesy se valí

s divou písní, zbraní hlomozem.

Chvátáť Žižka, by se pomstil slavně

za neslavnou svého Bořka smrť,

saň by hříchu vzpychlou přeohavně

mocnou pěstí rozbil na padrť.

Přichvátal a k útoku již velí

houfům seřaděným záz a záz

na břeh ostrova, kde svými těly

živou staví Adamité hráz. – –

Na vysokém voze slepá, suchá

Táborka se choulí; nad čelem

sněhobílý vlas jí vítr cuchá;

v obličeji žlutém, zvraštělém,

jako slunce lesa nad kořeny,

zápal kmitá rysem uvadlým,

hustá obočí jak chumle pěny

sklánějí se k víčkům zapadlým.

Její ruka žlutá, kostrbatá

uklání se do měkkého zlata

volných kadeří, jež husto předou

visuté své, jasné prstence

nad štíhlého chlapce lící smědou,

okrášlenou dechem ruměnce.

Na kolenou jeho bible jeví

palců sledy na pokrají blán

při místech, kde Izraele hněvy

potíraly mečem Kanaan...

Rci, můj hochu – stařena se táže –

teče-li již neznabohů krev?

zdaž jim okazují našich páže

Hospodinův neukrotný hněv?

Za řekou tam na zvýšeném břehu

naháčů se tlupa šeredných

stísnila. Tam v slunce planou žehu

muži brunatní, žen nezbedných

bělají se těla. Líce, zory

vyrážejí pohrdání, vzdory,

s potupnými posunky a křiky

vyčkávají naše bouřné šiky;

ba, své štíty na zad v háje mech

odvrhují – jako na posměch.

Uprostřed nich jako hejtman ční

velký muž; tisíce vlnek zlatých

kolem jeho skrání hrdě vzpjatých

bleskotá se v záři sluneční.

Kolem rtů mu bujný úsměv hraje,

klidně vznáší osloněnou líc,

o kyj skloněný dlaň opíraje

pohrdavě našim hledí vstříc.

K němu žena mladistvá se tulí,

za plášť majíc husto rozplynulý

jasný vlas; pleť údů bílá

probírá se rouchem strakatým,

jež jí vlajíc boky obestýlá.

Nahá její prsa; kulatým

obličejem smích jí zachvívá,

posunky hněv našich vyzývá.

Smrť té kuběně! Již sáhni k luku –

požehnám já šípu na cestu –

frčí tětiva, ó krásný zvuku,

zasnub ďáblu čistou nevěstu!

Trefil jsem! šíp smrtný zarazil

pod nahým se ňádrem ve hruď právě,

zatřásl jí od paty až k hlavě,

na tváři jí úsměv pomrazil.

Kolísá se – padá – její ruce

chytají se za širokou řasu

šatu mužova i jeho pasu,

oči k němu vznášejí se v muce – –

Utužil bůh mladý dětský sval,

ohavnost by mrzkou potrestal!

Běda, Mojžíši! smrť sahá na mne –

šíp mi plní žárem útrobu –

umírám – což učení tvé klamné! –

nedej klesnouti mi do hrobu!

Ach, mně vším ta čarokrásná země,

celičké mé srdce na ní lpí,

tisíc žádostí se hýbá ve mně,

tisíce jich v duši mladé spí.

Má-liž duše ta, co v žití jaru

ke slunci svá vznáší poupata,

obětí se státi nicu, zmaru,

pověčným být mrazem objata?

Vždyť já pro tebe se boha zřekla,

pohrdla vším kněžským učením;

uvěřím-li teď – tož jenom pekla

věčným obklopím se mučením!

Ba i nebe jejich, v němžto nezní

polibek ni píseň veselá,

cnost kde ledová své sluhy vězní

na věky, mně hnusno docela!

Pomoz, Mojžíši! dech smrti ledný

ovívá mne, svět se vůkol tmí,

zadrž milenku svou nad bezedny,

ramenem ji silným obejmi!

Oj, ty mlčíš? Chladně zíráš na mne

u tvých nohou mroucí – nuže věz:

slova tvá jen bubliny jsou klamné,

falešný’s ty prorok, mamu kněz!

K srpu dorůstá jen žití setba –

však i tebe schvátí smrti sluj,

a pak, svůdče můj, má slední kletba

chladnoucí ti skráně obletuj!

Sláb jest ženy duch! Jej stejně zvrátí

cetka blýštivá i hrůzy nůž –

za myšlénkou velkou pevně státi,

při ní setrvat zná pouze muž.

Sláb jest ženy duch! kdy bouře změť

obklíčí jej, chabě vzdá se vesla. –

Hle, tu nedůvěrou v sebe klesla

žena nejkrasší co zpráhlá sněť.

Již-tě vidím, že můž’ muži jen

pravdy praporec být uhájen!

Plémě titěrné, jež hrůze v oči

patřiti se bojí, ustup již!

Zemský květ si rovnej ve vrkoči,

božství diadem ti drtná tíž!

Jím vy, muži, opněte svá čela,

jež by nával světů nesklonil,

od nich odrazil se, jak ta střela,

jejíž hrot mi o pás zazvonil!

Dolů, šate! O ta prsa nahá

stejně vrahů rozbije se snaha!

Rci, kam boj se schýlil? Již se bijí

bratři s Naháči. Ti jako ďasi

mlátí v naše palicemi, kyji,

nejvíce jich hejtman zlatovlasý.

Na novo, mé hoše, chop se luku!

Nechať zhyne původ mrzkých vin;

modlitba má posilní ti ruku,

požehná tvé střele Hospodin!

Ha, co to? Zkud, červený ty moku? –

bolestné tu cítím uštknutí –

hle! to šíp se zarazil mi v boku,

Morana kol šustla perutí...

Jako klasy smrť nás kosí bledá,

umíráme všichni, všichni – běda!

Již i Mojžíšova rdí se hruď.

Kde ten život věčný, o němž’s kázal –?

teď i tobě kostlivec již svázal

jazyk mamu plný – proklet buď!

Nikoli! to lehký mráček jen

přelétl mi čelo. Ven již, ven,

štiplavá ty moucho, z kůže zdravé!

Létadlo ty bídné, pelichavé,

tebou že by mohl hošíka

slabý palec, zahrávaje kuší,

zahubiti hrdou lidskou duši,

jejíž křídlo hvězd se dotýká?

Kdo mne porazí? Či onen kdosi,

jenž prý tamo hromem hovoří?

Nebojím se věru jeho kosy –

jemu slaboch ať se pokoří.

Duch-li on, i mou duch týčí skráň –

vůle, myšlénka nám stejná zbraň.

Zmaru kladivo ať všechny zdrtí,

nicotu nech pozře nicota:

já tu zůstanu a v moři smrti

obstojím jak ostrov života!

Divadlo to velkolepé! Zdá se,

příroda jak spolu s člověkem

zjeviti by chtěla v hrozné kráse

smrti triumf v boji odvěkém.

Hle, tam letí zhouba mnohohlavá

nad přívalem koles drtícím,

nad nimi pak spousta mraků tmavá

hromem straší, bleskem smrtícím.

Ještě slunce svatovínek zlatý

s adamitských neztratil se skrání,

pozdvižené kameny a mlaty

ovíjí – ach, nadarmo se brání.

Hle, již Táborů se příboj děsný

vepřel do slabé té hráze. Zbroje

setkaly se; zápas divý, těsný

v chomáč úžasný dva serval voje.

Hlav tu vlnění, těl šerá tíseň,

páží rozmachy, blesk očí zlých,

střely kmitavé, vlající tříseň,

srážení se štítů velikých,

koňských nozder dým a hřívy vlání,

cepů tepot, mrtvol upadání...

Setmělo se teď; již bouře kněžka

vmísila se lidských do sporů,

nad vojem se mračna valí těžká,

vichřice se choulí v praporu,

nad bojištěm zápasící tlupy

do chomáčů příšerných se kupí,

časem ozařuje blesku jas

hromady ty do sebe se troucí,

rány strašné, obličeje mroucí,

vymrštěné za třpytivý pas

tělo Tábora, jejž s hůry v řeku

Adamita vrhá v lítém vzteku – –

Hromu zvučí rachot, vichru jek,

lomoz vozů, zbraní, sykot střel,

zpěvy válečné, žen divý skřek,

koňstva ržání, hukot velkých děl,

vůdců povely a boje vřava,

radosti a vzteku bouře pravá,

vzúpění, až kosti proniká –

velkolepá smrti muzika!

Chvěješ se, ha! chvěješ, třtino chabá,

jež si říká „zeměkruhu pán“!

čistý’s pán to: dechem svého raba

tetelíš se, strachem osedlán.

Tento hřmot, jenž div tě neohluší,

v bouři všehomíra – bzukot muší!

Jak bys obstál tam, kde do světů

perlíkem svým věčný kovář buší,

v ohnivém že srší rozletu

do prostory jisker myriádou,

ba, jak, slabochu ty, obstál bys

onou živlů velkolepou vádou,

z níž se rodil této země rys,

ve vod, ohně potýkavém ruchu –

sláb ach! sláb jsi, bídný lidský duchu!

Jako krůpěj v okeánu bezdném,

písek jeden v poušti bez obzoru,

tak se ztrácí v nekonečnu hvězdném,

ve světů těch nesčíslném sboru

tato koule drobná, mizivá,

jež se v posměch světem nazývá,

s titěrných těch postav hemžením,

jež se nad ní – málo stébla výše –

vypínají ve pitvorné pýše –

zovouce se prvním stvořením,

kteréž hlavu – o píď vyšší nohy –

obtíživše cetkou ze zlata,

na bohy si hrají, polobohy,

na papeže, krále, knížata,

ve mravenčích kopkách semo tam

pospíchají k lichým robotám,

se zbožím se pachtí, o ně rvou se –

velikých pak dějů tvůrci zvou se!

Co duch lidský? lichá bublina,

v níž se světa obraz pozaskvěje

a již vánek v nivec rozevěje.

Zmate-li se žilka jediná

v mozku tom – již konec ducha slávy!

Ba, vzlet jeho na tom závisí,

den-li jasný, žaludek-li tráví.

V chudičké je zaklet obrysy,

darmo v důl i výš se vzpíná, vine,

z tísnivých se mezí nevyšine.

Jeho myšlénka jen hroudou páchne,

nikdy výš svých křídel nerozmáchne!

I to nejvyšší, co sobě tvoří,

nač se vydal celý, celičký,

co všech cností diademem šňoří,

že až sám své smyšlénce se koří,

i bůh jeho – jaktě maličký!

Jaktě maličký ten stařec velký,

z jehož roucha siných záhybů

světy lítají jak zlaté včelky

v jeho rozkoš, v jeho zálibu;

marnivý co tyran vznáší hlavu

ve křídlatých pochlebníků davu,

raduje se vlastní výsotě

a svých tvorů bídě, nicotě,

namučiv se lidí v životě

po mléčné je v nebe vodí stezce –

plamenem své protivníky tresce...

Hle! již konec Adamitské slávě:

již se Mojžíš raněn potácí

a jak vlna po skáceném stavě

Táborů již řada burácí

rozdrceným šikem nepřátel

přes hromady mrtvých, živých těl.

Všechno ženou smrti do náruče –

jejich Bůh jim v buben hromu tluče.

Nuže, Henochu! již naposled

zamudroval’s sobě – po všem veta!

Nelítostný palcát s toho světa

smete rázem bytosti tvé sled.

Zhasnu, zmizím – jak by nebylo

nikdy se mé čelo zdobilo

myšlénky tu skvostem – poklesnu

do věčného spánku beze snů.

Nu co škodí! Jsem již zemdlen, věru.

Užil jsem té země do syta;

co mne zdrží? – Bílou na kučeru

málo květů život poskytá,

hrobem pak má touha přestává.

Zahynu. Jen lebka bělavá

po mně zůstane – tať stejně prázná

závěť mudrce i závěť blázna –

myšlénku dnes, zítra červa schrání.

Odkopne ji pravnuk v pohrdání,

o kámen že temně zazvoní –

a v ni slzu květ jen uroní!

Bijte napořád, ať vzhůru kouří

v oběť libou neznabohů krev

Pánu zástupů, jenž tamo v bouři

hromem, bleskem zvěstuje svůj hněv!

Hle! tam stařec usadil se v důle,

vlají větrem jeho šediny;

zajměte jej! – z Žižkovy on vůle

ušetřen buď smrtí jediný,

by se vyzpovídal v ucho jeho

ze strašného bludu, hříchu svého.

Zvěsť má bude vám co větví šumy –

pravnuk váš jí teprv porozumí!

V dutých ňádrech obrovského stromu

naslouchaje zvukům bitky, hromu

přitoulí se k sobě dítek pár;

časem jejich tílka něžná, bílá,

vzájemně jež ručka obestýlá,

ozařuje náhlý blesku žár.

Rachotem kraj duní hromovým,

ohromného jak by kola vozu

valíce se strašném ve hlomozu

otřásala půdou, stromovím.

Burácení, div nás neohluší!

Ráz a ráz – již zacpat musím uši.

Blesk se s bleskem v temnu potkává,

časem nebe v ohni zaplává,

tmy teď závojem si skráně sepne,

a zas blesk – div člověk neoslepne!

Hrozná bude noc! – Kéž skončen boj,

v Samsonově bych se schoulil klíně,

v jeho ňádrech, v jeho vousů stíně

opouští mne bázeň, nepokoj.

Lilito! Lilito!

Běda, Kainův hlas! Ach, nemám síly

k útěku... sem stul se tiše, tíš’,

veta po mně, hlásek vyzradí-li,

blesku náhlý zážeh naši skrýš!

Již tě držím, holubičko má!

vzdej se, netřepetej křídloma!

Mech nám bude měkkou poduškou,

staneš se mou sladkou ženuškou!

Kam ji unášíš? Kam život kyne;

nech, kdo chce, si v Edenu tom zhyne,

já se spasím do zatmělých plání – –

Líp jí smrt, než tvoje objímání!

Vezmi s sebou nás! A Samson zdvihl

dítky v náruč, ku břehu se vrátil.

Blesk se rudý po obloze mihl,

postavu svým světlem obechvátil

obrovskou, jež silným ramenem

povznáší dvě dítky bílé, něžné,

jejichž hlavinky co zvonky sněžné

k sobě sklání láska nevinná.

Proti nim se čeří, vypíná

vlna boje děsném ve příboji

a v ní Samson s něžným břemenem

navždy pohřbil strašnou sílu svoji.

Smrť se v oko, smrť mi v ucho dere:

kol do kola mrtvol kůpy šeré,

vrahů skřeky, mroucích slabý ston.

Ve příšerných postavách se plíží

vůkol temnem rozestřeným skon,

zbraní mávaje se ke mně blíží.

Již svým štítem černým temnota

jediná mne chrání. Ba již v boku

smrť se uhostila – v líném toku

uniká mi vlna života.

Ztuhlý sval mi službu vypovídá,

mysl chabne, prchá krásný sen,

lidstva celá skličuje mne bída,

umírám – ach! Mojžíš přemožen.

Kým, ha! kým? Zda mrtvým železem,

tětivou, již napjal klučík hravý. –

Nikoli! vždyť rozum jasně praví:

duch že jenom ducha vítězem.

Mocnější jen vůle vůli zlomí!

Nuž, kdo vraždí mne? Ha, svými hromy

odpovídáš, arcivrahu tam,

mečů svých mi okazuješ plam!

Ba, ty jsi! – již poznávám to jasně,

učení mé bylo sebeklam –

škoda, škoda vznešené té básně!

Viděl jsem, že hmota malátná

bez ducha by byla neplatná,

prosta významu a bez účele;

však já srdce její citlivé

ve svém ňádru hledal, ve svém čele

všehomíra dumy zářivé.

Poznávám, že kdesi nade mnou

mlhou neprůzračnou, tajemnou

bytost mocnější se vynáší,

která velí veškerenstva ruchu,

otroky si chová – volných duchů

v ohromné své říši nesnáší!

Nech si tyran v bubny svoje buší, –

poslední mi slovo nepřehluší!

Přemohl’s mne! Však mi vůle dosud

hýbá rtoma, bych ti díky své

ve tvář vmetal za truchlivý osud,

k němuž stvořily mne ruce tvé.

Což ta říše tvoje nesmírná

nežli velká duchů mučírna,

v níž je trýzníš tisícerou mukou,

rojem záhad trapných, úporných,

v níž si křídla do krvava tlukou

o pruty svých klecí nezborných,

až pak náhle nicu do padrti

nelítostná tvoje pěsť je drtí.

Oj, co tamo na dubu se bělá?

Nastojte! – dvě živá lidská těla.

Jinoch, děvice! – Jim v úpatí

dříví v chytlavém se kupí věnci –

kdož jsou Naháčů ti odsouzenci?

Husité to námi zajatí.

Děkuju ti za přátelskou snahu,

dobrý Henochu! však marná jest:

nekoupím si na věčnosti práhu

žití bídu za nehodnou lesť!

Jitka hvězdovým již kyne věncem.

Slyšte, muži: nejsem papežencem,

Adamníkem ani Husitou.

Divná řeč! – Nuž pověz, čím jsi tedy?

Jaká víra tvá? Oj, vznáším hledy

ve tvář prabytosti zavitou.

Jak ji nazovu, v niž moje víra,

onu bytost světem vanoucí,

nevystíhlou duši všehomíra,

velemoře světla planoucí?

Kterak nazovu tu bytost tajnou,

jejíž lůno jediný jest kout,

v němž duch lidský světa změřiv krajnou

šíř i výš – můž’ umdlen spočinout?

Jížto vše, co tuší, čeho strádá,

do útroby všeobsáhlé vkládá,

jejíž rysy bleskem obepřádá

svrchované krásy, veleby;

jížto za pás hvězdný zavěšuje

záhad klíč, jež v zemi, na nebi

po staletí marně rozřešuje;

v nížto hledá všeho bytí důvod,

duchů vzchodiště i světa původ.

Která se své výše od věků

sestupuje v srdce člověku,

jevila se mu a denně jeví:

světem jdoucím siné po dáli

jako slzou, po tváři co děví

do bílých se ňáder kutálí,

statným hrdinou i děckem něžným,

drobným kvítkem, velikánem sněžným;

která k němu věčně hovoří

vánkem háje, bouří na moři,

zpěvem volnosti i strunou zlatou

loutny milostné i harfou svatou,

vichřicí, bubláním potoka,

nadšenými ústy proroka;

jež i z toho jiskrou vyzírá

očí chmurných, kdo ji popírá,

nad prostor se pnoucí, vlnu času –

všeobsáhlý, neobsáhlý duch,

před nímž člověk v obdivu a žasu

na kolenou zahlaholil: Bůh!

Ano, bohem zvu jej mluvou dědů;

však jej netkám dědů do šatu:

není Jehova to hrozných hledů,

trojice ni divná dogmatu;

bůh to dobrý, číré lásky moře,

snů mých nejkrásnějších jasný král,

v jehož říši nerodí se hoře,

jehož ruka nerozsévá žal.

Jenž i tu, kde smrti strojí muky,

ptáče hubí, sklání liliji,

o světy kdy světy rozbíjí,

všechno v konec řídí blahostný,

zdánlivé ty žití nesouzvuky

spojí v souzvuk věčný radostný!

Muž ten boha každým dechem tupí,

Adamitů horší bludař jest,

přichystána hranice se kupí –

plamenný nech zastihne jej trest!

Vzhůru šlehej, jazyku ty žhavý,

vzhůru, kouři dusivý, se chvěj!

Z plamenů i dýmu libě smavý

andělský mne vábí obličej,

vznáším se, prach zemský s nohou střásám,

a vstříc blahu pověčnému jásám!