ADAMITÉ. (Zpěv třetí.)

Obrovského dubu na mrtvole,

v mechovém co stlívá rubáši,

Mojžíš sedě jako na prestole

hrdostně své čelo povznáší.

Věnec lepých, polonahých žen

kol do kola pestře rozložen,

v oku sen a na rtech úsměv líný;

v pozadí se kmetů šeří stíny.

Stranou Adam o mohutný kmen

opřev čelo, v lesní kořání

dumavé své zraky uklání.

Náhle vznesl je. Neb háje lem

oživil se různým ševelem,

zvuky cimbálů a vřavou plesnou;

již se tlupou veledubů těsnou

Adamitů noří postavy –

vracejíť se z ranní výpravy.

Zdar jim sálá z očí; čela, kýje

věnčí zeleň; přebohatý plen

mužů tíží plece, bedra, šíje,

sklání hlavy prostovlasých žen.

Ale kořisť nejkrásnější sobě

obr Samson k ňádru přivíjí:

dívku krásnou ve hluboké mdlobě

chová v loktech – bledou lilii.

Pružná vnada štihlounkého těla

zlatohlavem zaskvívá se celá,

jehož květů kalich plamenný

drahými se třpytí kameny.

Roucho těsné objevuje plně

údů vděk a v něžné, zlaté vlně

nastiňuje ňáder jemný ruch.

Kolem hlavinky se zlatý kruh

poslzený drobných perel jasem

prosmyká jak hádě světlým vlasem.

Muka nedávná své stíny stele

v líci malou do sněžného pele,

v očka brvou hebce zastřená,

v ústa jemně pootevřená.

Ve střevíčku zlatém svislá pata

omdlelé se třpytí děvice,

k zemi volně ze třepení zlata

sněhobílá visí levice,

pravice pak mimoděk ovíjí

nachýlenou Samsonovu šíji.

Dvojnásob ten půvab dívky něžný,

světlosť kadeře, běl tváře sněžný,

zlaté roucho, z jehož stinné řasy

kmitají se perel bílé jasy,

drahokamů záře všeliká

v zarostlé a zahalené koží

Samsonově hrudi vyniká;

vousů jeho noc zář její množí;

jako zábřesk slunce v mrakavě

v pochmurné se třpytí postavě,

jež k ní čelo rozorané chýlí

zdýmající vypuklé své žíly,

svěšeného mračně z pod obočí

velké, zarudlé k ní sklání oči.

Teď ji k noze Mojžíšově skládá;

povstal Mojžíš – vysvětlení žádá.

Pod horami, v temném borů věnci,

na blankytném ňádru jezera

před kacířským cepem papeženci

do ssutého prchli kláštera.

Hrstka rytířů a kněží, mniši

výrů, sov se stali tovaryši,

upravili v oltář černé rumy,

mísili své žalmy s lesa šumy.

Vyslídili jsme to doupě bludu,

přikradli se jako vlci v stáj –

rázem všechny bez námahy, trudu

v kýžený jsme dopravili ráj.

V ústrety nám – zraky výše k nebi –

nahrbený k zemi tíží let,

s poletavým sněhem kolem lebi

vynořil se z chrámu suchý kmet.

Svátosti on kolísavý třpyt

nesl před sebou co jasný štít.

Rozmáchl se Samson kýjem svým,

zatřásl se rázem hromovým

šírý chrám. Kněz jako blesku ranou

na podlahu pestře vykládanou

poklesl; leb sněhem zdobená

zarděla se krví; roucho zlaté

s ramenou se svezlo rozepjaté;

svátosť roztříštěná, zdrobená,

v pádu třeskném na podlahu chrámu

zapršela deštěm drahokamů...

Přes mrtvolu vyzáblého kmeta

vkypěli jsme horskou bystřinou;

rytířů tam blýskala se četa

ocelovou hrudí šupinou,

přílbic křídloma a štítů znaky,

mečů ježí, plamennými zraky.

Však jen krátko třpytivá ta hráze

na krvavé stavila nás dráze.

Přes hromadu obrněných trupů

k oltáři jsme již se prodrali,

kde se v pestrou, uděšenou kupu

ženy, dívky, starci sebrali.

Jako vichr ve kvetoucím sadě,

bouřili jsme v půvabů tom skladě,

oj, což svištěl vesele náš kýj

na leb vlnivý a hladkou šíj!

Na kamenné desce, mnichů hrobě,

mladistvá se matka choulila,

k ňádru krásné přivíjejíc robě

ustrašeně zraky poulila.

Chvíli zřel jsem pěkné na skupení –

matka zděšená své robátko

šatem zastřela, jak pod lupení

ukrývá své růže poupátko –

zafičel můj cep a rudou vlnou

zbrodil poupátko i růži plnou.

Na oltáře stupni v plné zbroji

obdán září oken barvitých

k nerovnému hotovil se boji

zbylý vůdce branců pobitých.

Z pod vysoké přílby, ostnaté

nořil pohled vzdorný, vyzývavý

do vražedné kolem sebe vřavy;

s mečem nahým v ruce kostnaté

postavil se za štít svojí dceři,

která za ním hrůzou zmrtvělá

bledší na oltáři anděla

vyzírala světlou pod kadeří.

Hle! tu leží strachem omdlelá!

Opodál ní svižný, štihlounký

panoš čapku sešinuv si v čelo,

nad níž péro strakaté se chvělo,

jako dívka něžný, bělounký

klidně zřel, jak vražda kolem hýří,

jak by sám byl kouzlem obrněn,

na rtu první bělalo se chmýří,

v oku svítal první lásky sen.

Místo zbraně loutna po boku

zvonila mu. Moje dýka bleskem

utkvěla mu v srdce hluboku;

k zemi sklesl v krve potoku.

Však se vypjal ještě na posled,

upřel na dívenku mroucí hled,

naplněný rozloučení steskem,

a pak sáhnuv na krvavou hruď

do mramoru vepsal: „S bohem buď!“

Tuto loutnu z tuhé náručí

vydrala jsem bláhovému junu:

záhy prst můj kvílivou tu strunu

veselosti zvukům přiučí!

Za kněžicí stará, pitvorná

choulila se strachem komorná.

Pocuchaný vlas jak suchý len

kolem skrání zapadlých se spřádal,

v přepodivné záhyby jí skládal

úchvat hrůzy tváří pergamen.

Její ústa zvadlá, bezzubá

vysílala modlitbiček davy

o strážného k nebi cheruba.

Při tom vějíř pestrý, třepetavý

z návyku své paní nad hlavou

rozvívala dlaní třesavou.

Ukrátila jsem jí chvíli zlou,

sprostila té tíže ruku mdlou.

S vůdcem papeženců tuhý boj

Samson svedl, vítěznou než ztopil

patu v krve odpůrcovy zdroj.

Já tu dcerky omdlelé se chopil,

abych rozškubal ten pekla květ;

ale Samson odstrčil mne zpět

prudce tak, že div jsem neklesl.

„Tato dívka,“ zpurně zahlesl,

„bude perlou v Adamitek sboru!“

Nuž ty, Mojžíši, buď soudcem sporu!

Shrnuly se divé postavy

nad líbezným papeženky vděkem,

jedněch obdivem, a jiných vztekem

zrak se rozplamenil bádavý.

Ženy, děvy s němou závistí

obzírají nevídanou vnadu,

starci vilní, hladíce si bradu,

kochají se hledů kořistí.

Jinochů a mužů do kola

žasem zor a touhou plápolá.

Na mžik dívka k síle životné

probrala se z mdloby mrákotné.

Divukrásně z poubledlé líce

kadeří těch světlých pod oblaky

zamihly se temné, vlahé zraky,

povybleskly z víček v jasném letu

jako poslové dva jiných světů...

našedše jen hrůzy chvatně zas

do hedbávných utekly se řas.

Panic švárný v záři luny

v sadě zatmělém

rozvíval ty zlaté struny

touhy ševelem.

Zpíval o hvězdnaté báni,

růži, motýlu,

o dvou srdcí milování

v temnou mohylu.

Nudná je ta píseň stará,

lepší umím já,

kterouž dýše vánek jara,

jitřní slunko plá:

Že ta láska polním květem

pučí, odkvetá,

do srdéčka ptačím letem

vniká, odlétá;

že ta láska stárne, mládne,

lační po chuti,

do klece ji chtění žádné

po věk nevnutí;

že jsou zvuky, črty holé

cnota s věrností,

blázen, při plničkém stole

kdo se upostí.

Až si, kněžko, těmi slovy

duši rozhudeš,

nudné loutny panošovy

navždy zabudeš.

Spi, mé dítě krásné, zlaté!

vějíř pestrý se skrání,

s tvářičky ti boubelaté

žár i mušky zahání.

Chůvička tvá dlouho bděla,

k andělům šla nyní spat,

však tu vějíř zapomněla

proklínaný tisíckrát.

Vějířem tím trudno kývat

v líném hodin posuně,

za to sladko pod ním snívat

o hubinkách, o luně...

Býti urozenou paní,

cnostně ubíjeti čas

krasší je, než scvrklou dlaní

mušky honit s líných řas.

Sni, že’s pyšná, cudná kníní –

nebudeš jí nikdy víc,

nikdy víc ti neostíní

pestrý vějíř snivou líc!

Přijmi dívku v Adamitek sbor!

S mečem v ruce rozhodni ten spor.

Nemůž’ příšerný stín hrobový

zatemniti půvab takový.

Hvězda božství nad čelem jí září,

božský vděk se zapřádá v té tváři,

božský dech tu rozvlňuje hruď –

bohů sestrou dívenka ta buď!

bohů sdílej rajské úděly!

Věřím, nebe, ve tvé anděly!