ADAMU MICKIEWICZOVI.

Přec dopřáno mi kleknout k Tvému hrobu,

jenž svítil Jsi mi sluncem do snah mládí!

Jak je tu ticho, jak ten kámen chladí,

Tvé srdce horoucí v tmy vězně kobu.

Král s králi spíš. Zas před zrak se mi řadí

Tvých postav tlum, jež kletbou na porobu,

zpěv slyším nadšený, jak střásá mdlobu,

plá Čatyrdah, a pouští Farys pádí.

Jak lesů Litvy bouřila by píseň,

ne – hrob Tvůj puká, a nad jeho tíseň

zjev roste svatý, v očích lahodu.

Hvězd dosahá již, větší vždy a jasší.

Ó, chápu, to se genius Tvůj vznáší

a stírá slzy Tvému národu!