Addio!

Modravým horstvem Apenin

jsem kdysi smuten jel,

když ve okénku omženém

déšť s vichrem burácel.

Žlutavý Rheno v útesích

vzlykavým pláčem lkal,

keř akacie sedraný

břeh šerý lemoval.

U cesty v pustém rokytí

sklíčený starý fík

mi kynul rukou vrásčitou

a zmizel v okamžik.

Tu ustal náhle divý let...

okénkem vyhled’ jsem

děvčátko bledé k povozu

přistouplo s ovocem.

Rozžatých světel rudojas

truchlivě shasínal

a mlhy šedý, zimný mrak

jí čílko opínal.

Hned za hlavou se tísnil mi

osmahlých rukou dav,

však každý chtěl jen kupovat

hedvábných vlasů háv.

Addio! mih’ se naposled

okénkem bílý šat,

addio! bionda addio!

to znělo odevšad.

Bionda! skryj si zlatý vlas,

ať déšť ho nezrosí,

chvěješ se mlhou zimavou,

jak v Arnu rákosí.

Má rusovlásko, s bohem buď,

ujíždím smuten dál –

kdož za to, že jsem v severu

už srdce zanechal.