ADÉLA.

Vyrvaných květů vnady pozemské

Procitnuly, tvé ověnčivše čelo;

Však nad ně co byly růže panenské

Na sličné tváři tvojí, Adélo!

Všech diamantů v slunci se skvoucích

Jasno se v záři tak vábně neskvělo,

Co jedna perla slzí tvých žhoucích

Na růžové tváři tvojí, Adélo!

Tvé srdce jedinkým mně bylo rájem,

Však dlouho obývat v něm mi nelzelo;

Spočíváť mrtvo v stínu pod hájem,

Lkáť ozvěna se mnou: „Adélo, Adélo!“