ADIEU!

S Bohem, pavilonku drahý, s Bohem!

tolik rozkoše nám z tebe dýchalo,

v našem dnešním životě tak strohém

byl's jak úsměv něžný, srdce okřálo.

Byl's květ v sadě naší Zlaté Prahy,

leknínu květ kynul's s břehu Vltavy,

dědictví, sen minulosti blahý,

dávné pohádky jenž sladce vypráví.

Nuž, den Svobody jsi viděl slavný,

národ tvůj jak vstává k životu;

bolno, poroby ty svědku dávný,

proč že odsoudil tě k smrti právě tu!

Tvůj čas přišel! mezi veteší jsi veden,

umění tvé luzné, vlnění tvých říms;

dnes je doba sloních velkobeden,

sám suď, pavilonku filigránský, číms?!

Jak se krčíš, hříčko poesie,

podle elefantů z kovobetonu,

marně oko tvoje touhou nyje,

massou utlačený spěješ ke skonu.

Bývalo to hříchem na umění,

osud Krocínovy kašny věčně klat;

dnes to málem za zásluhu cení,

bořit pýchu Prahy slavný magistrát!*)