ADOLF HEYDUK.

V těch dobách, kdy se dobrým tonem zdálo

havěti naši provázet mé lety

a dráždit mě a napadat a křičet,

– ostatně vzpomínám si bez trpkosti,

vždyť čas to byl mých slavných ranních lovů,

mé spáry byly stále zkrvaveny

a ne mou krví – připletl se jednou

do hlučícího sboru plachý zpěvák,

drozd našich lesů. Dostal spárem. Zmizel.

A po letech jsme setkali se. Cítím,

že rána od tenkráte ještě bolí,

ač zakrývá ji úsměvem svým bodrým.

A vidím, kterak žije ve svém lese,

v němž zpíval kdysi, jak mu dáno bylo:

ševelí tiše, patře v západ slunce

a vida z blízkých luk už stoupat páru,

notuje s roztesknělým odevzdáním

o stínech noci, o rostoucím chladu,

o slunci rudém, jež mu takto mizí.

A bez ohledu, má-li posluchače

svým písním večerním. Tak zpíval vždycky.

Za jarních jiter od růžové zory

hvozd celý plnil beznáročným zpěvem.

A šumělo-li mladé listí stromů

a po zemi se v trávě leskla rosa

a v zlatu slunce vzduch se chvěl a voněl,

už spokojen byl. Vycítil si z toho

dík za svou píseň a tím hlučněj zpíval.

Ne, slůvkem nezmínil se o té ráně.

Snad obával se, způsobit mi bolest –

a byl by spůsobil ji. Ranit ptáka

to bolí vždycky. Jako bíti dítě.

I já jsem mlčel. Známť, že slova moje

mívají spáry: pohladit chci jemně –

a rudá proužka teplé krve značí

sled lichotky mé. Drozde našich lesů.

viď, že i mlčení to řeklo všecko?