ADOLF HEYDUK.

U potoka v jelší

když se půlnoc sklání,

strojí se tam divné,

divné podívání.

Noří se tam náhle

dvé podivných zjevů,

pobíhá tam kocour,

honí mladou děvu.

Rozpálené líčko,

rozkasané šaty,

hlavulenku zdobí

čechelík jí zlatý.

Ej! Jak chvatné dechy

z hrdélenka roní,

májový jak deštík

do pole když zvoní.

Do pole když zvoní,

když se jaro jásá –

honí se tu zjevy,

nekyne jim spása.

Děvulenku družky

Kačenou kdys zvaly,

z dědinky ji kočky

všecky milovaly.

Koléběnka její

v chatce stála prosté,

na té její stříšce

mech a netřesk roste.

Milovala kočky

nade jiné všecko,

jednoho kocoura

jako živé děcko.

Píseňky mu pěla

jako vlnka v mlází,

na každý když kámen

diamanty hází.

A když kocour zdechl

zoufalá tu byla,

v chladné se voděnce

na vždy utopila.

Ale sudba strašná

za ten čin ji stihla –

první půlnoc po té

stínem se tu mihla.

A teď v půlnoc každou

letí po té pláni –

ale snad ji spasí

boží požehnání.