ADOLFU HEYDUKOVI.

Po Váhu i Hronu,

ach, co tam je stonu!

Vracím se tam, vracím,

když i naděj ztrácím.

Vím, že nevyléčím,

chci jen těšit něčím.

Skutkem –? V dlani chudé

co mi na lék zbude?

Slovem –? Je mně trýzní,

když tak mdle vždy vyzní!

Rozechvím-li v žalu

strunu na cymbálu,

kde ten tón je čistý

mistra cymbalisty?...

– Mistře! Sám zas jednou

potěš Slovač bědnou!

Láskou svojí vroucí

vzkřes i mdlé i mroucí!

Nad Tatrou se blýská –

je snad chvíle blízka – –?

Slyší Hun i Sekel

z dálav „Mene tekel“?

– Mene tekel zítřní:

Tater hymnus jitřní!