ADOLFU HEYDUKOVI ke dni 7. června 1915.

Bystřiny z hor dnes proudí šumněji,

šumavská jezera se prudčej čeří,

kaliny Tvoje bílou peřejí

slavnostně kolem nich se věncem šeří.

Je všude květů víc a vůní víc,

a lípy dýchají jak kaditelny,

skřivani celé vlasti Tobě vstříc

svůj hymnus přednášejí nesmrtelný.

A slunce žárněj rozhořuje se,

to tisíckráte tebou opěvané,

a po polích i skalách, po lese

i na tvou skráň jak požehnání kane.

Tvé slunce, Tvoje skály, kaliny,

Tvé květy, ptáci, vody hřmící jezem,

Tvá srdce širodálné otčiny:

neb v rodu bratrems jim a v lásce knězem.

Nebylo krás, které by nejaly

Tvé duše, nebylo ni muk a tísní,

by v ňadru Tvém nebyly plakaly

či nevyjásaly se z něho písní.

A dobrodruzi, vlast Tvou deroucí,

a škůdcové, v jichž stopách rmut a žal,

ti nenávist Tvou měli horoucí,

a kletby nejtvrdšís jim zazpíval.

Tvá píseň živitelkou vždycky jest,

buď při cymbálu slastnou vášní ruje,

buď domovinou letí její zvěst

a plamen k pomstě v srdcích zapaluje.

Pěvče, buď zdráv! Sem věnec lípový,

ať kryje poctivé tvé čelo bílé,

ať květem hvězdovým Ti vypoví,

že Čech Tvých touhy ve Tvém jiskří díle

A jak sis s křídly den jen žíti přál,

že dlouhý život ve výších Ti vlají,

že nejsi zpěvák toulavý, než král,

jemuž se kvítím cesty postýlají.

Pěvče, buď zdráv! V svých písní jasnou říš

voď duše smutné s věrou v žeň a klasy

a nad zpupnými orly vzletlý výš

zvoň odtud dál dukátovými hlasy.