Adolfu Heydukovi.

Dnes v době smutné ideál se ztrácí,

snů slunce temní všednosti, již mrak,

jen člověk citný s útěchou se vrací,

kde sídlo pravdy, k hvězdám do oblak.

A duše moje, ptáče prosté písně,

chudičké, která vzniknouc, zaniká,

v té době bídy, žalu, klamu, tísně,

zas k Tobě spěje, v přání zatíká,

a opět mizí – štvána orlem v letu,

kde ukrýt se před spárem bez citu,

jenž drtí vše, a roven dneška světu,

snad přijde čas, kdy klidně nad vír dravý

mé duše ptáče vzlétne k blankytu

se šťastnou písní. „Mně byl’s přítel pravý!“