ADOLFU HEYDUKOVI.

Jak, Otava, jež v daleký

kraj luhy, lesy chvátá,

že nenosí jak před věky

již ve svém proudu zlata?

Vždyť ty, kam jenom vztáhneš páž

a v písek sáhneš maní,

dál plno zlata nabíráš

do svojich obou dlaní.

A rozhazuješ s písněmi

jak marnotratník pravý

své zlato lehce po zemi

po vsech i městech v davy.

Po dolinách i po horách

po celé svoje žití,

a v srdcích, kam tvůj padne prach,

se leskne to a třpytí.

Ó, za to zlata bohatství,

jež rozdal’s do svých šedin,

měj plesný jásot českých vsí

a měst a chat a dědin.

Měj dívek růže, dětí smích,

stisk přátel, písně díků

a věčnou pamět ve srdcích,

ó, zlata rýžovníku!