ADOLFU HEYDUKOVI

Byls pěvcem lásky, radosti a zdraví,

vždy mladý srdcem, duchem bohatýr –

dnes kmet jsi – a co duše tvá ti praví,

když zří kol sebe věku v mračný vír?

Svět sešílel... Když volnosti svit zlatý

se rodil, jun jsi zoři jeho zřel –

co nadějí v něj lidský duch klad vzňatý,

když nad svět červánky své rozestřel!

Však mnohé sklamání čas vrhl v cestu,

bludičkou zhasla hvězda mnohá též,

co zjevením se zdálo věrozvěstů,

na konec v šalbu mění se a v lež...

Tys věřil vždycky! Nezlomný a hrdý

tvůj zpěv vždy k slunci jásal nad nivou,

a v kraj když zhoubu osud nesl tvrdý,

ty, skřivan, vesnu pěls mu zářivou.

Tvé srdce dost vždy mělo snů a květů,

bys jimi obdařil sta jiných zas –

zda ještě věříš ohněm dávných vznětů,

když zdá se, lidstvu štěstí den že zhas?

Když vše, co kvetlo krásou, idealem

co slulo, v tmu se řítí muk a běd,

když nitro každé rozvráceno žalem,

a víra v dobro, naděj tuhnou v led?

Staletí setba mrtva? Sežehnuta

žeň myslitelů, věštců jasná zvěst?

Viz, dál se valí divá bouře krutá – –

to, lidstvo, trofej poslední tvých cest?

Ty pěvče lásky, radosti a zdraví,

hold úcty své ti nésti chceme dnes –

leč noc kol číhá, děs – a krok se staví – –

co řekneš nám? Svět v propast hrůzy kles...

Ty pravíš: – „Přišla chvíle podvečerní...

Leč mějte naději, jak já vždy měl –

zas vzhůru srdce, vstaňte, malověrní,

duch nelekne se blesků žhavých střel!

Po bouři vzplane duha – blesků plamen

kaz duší sžehne jen, a ve přístav

loď naše vpluje zas...“ Dím: Staň se, amen!

S tou vírou, nadějí, buď, pěvče, zdráv!