ADOLFU HEYDUKOVI.

TVŮJ život pln byl růží červnových,

jak růže jsou: tím nachem krve žhoucí,

tou vonnou mhou a démanty se stkvoucí

a plny také ostnů trnových.

Ty’s jimi obsypán byl, příteli,

sám jako růží keř v měsíčním jase

a v něm jak list se chvěje, – věčné kráse

Tvá celá duše vstříc se tetelí.

A každý záchvěv ten a každý list

i ten, jenž ostnem k srdci zraněnému

se tiskne zle, – byl písní lidu Tvému,

a Ty’s ji pěl tak velký, prost a čist!

A v český luh, jak lístky po vánku,

se nesou písně, jimiž hruď Tvá zkvítá.

Viz, pěvče! – naší vlasti jitro svítá!

to Tvé jsou růže tam v tom červánku.