Adonis Vatikánský.*)

Ne souzvuk údů tvých, ne krása hlavy,

víc láká mne, co podstavec tvůj praví:

Štědrostí papežovou v zářném květu

své gracie ty’s zachován byl světu.

Jak nezamýšlet se nad dobou šťastnou,

kdy papežové rukou, jež se chvěla,

ze rmutu minulosti hlavu krásnou

a torsa zvedali a nahá těla

cítíce, božství skryté za oblaky

že stálo tenkrát ryzí před jich zraky!