ADORACE.

Nad bílým čelem Tvým plá jakýs vzácný skvost,

pro který v lidské řeči posud jména není,

neb patří k předmětům, jež vznikly pro věčnost

a v smrti radostech jež mají zalíbení.

Jak svatých Serafínů v jíní ztuhlý dech

je bílá Tvoje pleť, z níž vůně mandlí prýští,

a pravda dětských snů v Tvých plesá úsměvech,

jež v závrať spíjejí se bájí doby příští.

Vše, vyjma skutečnost, má princezno, je Tvým.

Vše, vyjma skutečnost, jež příšerně se šklebí.

K ní hledíš, vznešená, s pohledem zhrdavým,

jak ta, jež planých útěch nemá zapotřebí.

Tvou skutečností jsou jen stigmata Tvých ran

a purpurový bol, jenž jako žalm z nich kane,

jak triumf smuteční, jenž k nebi zazpíván,

má světic parfumy v legendách pěstované.

A, mučednice má! když klekám k nohám Tvým,

jež jak dým kadidla mé zbožňování halí,

do výšky gotické zdi kolem prchat zřím,

a vnitřek pokoje je vnitřkem kathedrály.