Adraste.

Ku zátoce, již husté sítí skrývá

a ve vlnách své chvějné třtiny shlíží,

kterými Okeanos jako mříží

se časem na svět s udivením dívá,

když mha a šero podvečerní splývá,

stín mohutný se opatrně blíží,

skráň olympickou husté kštice tíží,

i třese jimi, hlavou k vlnám kývá.

A vlny rozdělí se; stará Víla,

dceř Okeanu s šedým vlasem dlouhým,

však na svadlých rtech vlídný úsměv matky,

si sedne k bohu, jemuž kojnou byla,

jenž u ní je zas šťastným děckem pouhým...

Ó, kterak ševel rákosu je sladký!