ADRII.

Dávná mládí ztraceného lásko,

jejíž obraz nic mi nesmyje,

bujných ňader, modrých zraků krásko –

budiž pozdravena, Adrie!

Na mžik jen jsem užil tvojí krásy

na pobřeží slunném před lety –

a už byl jsem na vše, na vše časy

ve kruh tvého kouzla zakletý.

Jen jsem jednou s břehů spatřil kdysi

ve tvých zracích jiskřit slunojas –

a již nevybledly mi tvé rysy,

musím k nim se vracet zas a zas.

Vrátil jsem se k tobě, krásná, znova –

marně... domů spěl jsem nezkojen.

Přicházíš k mé duši liliová,

modrá, purpurová – jako sen.

A tak zase tlumok svůj jsem stáhl,

tváří v tvář ti říci pospíšil,

za zimy jak po tobě jsem prahl,

za mrazu jak o tobě jsem snil!

Břehy tvé mi v jižní kráse kynou,

vlny tvoje zvou mne do dálek –

každé chvíle zřím tě jinou, jinou,

v stálé změně tvůj mi září vděk!

Kéž mi dáno někde ve tvé dálce

na ostrově míru spočinout,

oddechnouti po bojích a válce

bez tísnivých, těžkých ducha pout!

A když to ne, kéž mi aspoň dáno,

krasavice oslnivých vnad,

se svou lodí v poslední své ráno

kdesi u tvých břehů ztroskotat!