ADVENIAT REGNUM TUUM!

Jak’s před tisíci dvěma lety, Kriste,

se učil modlit smutné lidstva plémě:

„Přijď království Tvé vznešené a čisté,

ať spasena jím, blahá jest ta země,“

Lid dva tisíce let se modlí tak...

Kde království tvé, aspoň jeho tucha?

Lid marně zvedá k nebesům svůj zrak,

co pouta rvou mu tělo, vůli, ducha.

A boháči – ti Mamonu se klaní

a chytří svému rozumu se koří,

jich říše trvá světa do skonání,

a s posledním až člověkem se sboří.

Však říše boží!... prostí pro ní planou

a žebráci a trpící ji tuší,

však širé davy lidstva stojí stranou

a dosud marnou nadějí se kruší.

Tak dva tisíce marných prošlo let,

lid unaven je, jeho hruď tak bolna,

čím dál tím méně naděje má svět,

a víra v říš tvou, Kriste, mizí zvolna.