Advent. (I.)

Černé chmury nebe kryjí,

příroda spí tvrdý sen,

a na zemi odumřelé

vládne noc víc nežli den.

Smutno, pusto, kam zrak pneme,

na hrobech nic neblaží;

samo po sobě teď rádo

srdce naše zabaží.

Noří se až na dno mořské,

ve svou vlastní hlubinu,

a vynáší, nalezá-li,

korále na hladinu.

Mnohý poutník, jehož chůze

vedla k cíli smělému,

vrací se po marné pouti

opět k sobě samému.

Čte v své duši – zlatě se mu

písmo dobrých činů stkví,

vina se však co ďas černý

očím jeho představí.

Sebe-poznání to pravé

vniká nám již do útrob,

proto pevně věříme též

v příchod lepších lidstvu dob.