ADVENT.

Ó Kriste!

Přišel jsi náhle jako květ lilje

rozkvetlý přes noc nad bahnem shnilým,

jediný, který rozestřel kalich,

skvoucí se kalich požárem bílým.

Nad kalnou vodou lotosu růže,

netknuta blátem Gangu a Nilu,

kam padá rosa posvátných jiter,

tak jsi k nám přišel k božskému dílu.

Ve mračnech hvězda zářící nocí

jediná hvězda svítící k zoři,

jež nikdy lidstvu nevzejde, nikdy

zmítané arše na vlnách moří.

Rozestřel’s purpur, krvavý purpur

na dřevě kříže s Golgoty výší,

aby tvé tělo čistotou plálo,

jako tvé slunce do končin říší.

Však marně, marně vzpínáme ruce,

střísněné blátem ropuší tělo,

marně my chceme rozkvésti v lilje,

jak lotos z vln se nořiti stkvělo.

Rozžrané tělo vášněmi chtíčů,

kypící varem žádostí vilných,

křehnoucí mrazem polárních sluncí,

poslušná kořist pod pěstí silných.

Poslušně lezem v bahno své zpátky,

za nocí temných zápachem spití,

zápachem ostrým, pod nímž se svíjí

v ropuším těle každý nerv žití.

V zoufalém smíchu vrháme sebe

v zkalené vody, odkud jsme vyšli...

Nad námi teskně do dálek prázdných

k věčnosti záříš – Messiáš přišlý!