ADVENT.

Ó, počkej chvíli jen u prahu mého,

než vstanu zemdlena a rozechvěna:

sen můj měl záři nebe plamenného,

a v nesmrtelnou jsem jím proměněna.

Nad hlavou mojí velká hvězda plála

jak kdysi nade chlévem v Betlehemu.

Trojice sudic u mých nohou tkala

z tajemných vláken osud zrozenému.

Postavy duchů v oblacích jsem zřela

a nebesa, jak větrem kolébaná

se náhle mocným slovem otevřela

a k zemi skanul hlas: buď požehnaná!

V té chvíli bolest nesmírná a žhavá

mé tělo zvlnila a výkřik žití,

v mém nitru zrozen, jako píseň štkavá

novými ústy počal hlaholiti...

Ó, počkej chvíli jen u prahu mého

než vstanu, otevru ti rozechvěna,

než v záři svého snění plamenného

před tebou objevím se proměněna.