ADVENT.

Viselo slunce rudé nad městem

v poledních mlhách. Zvony kolébáno,

mluvilo smírně k lidským bolestem.

A žena, která život milovala

tak divoce jak já, zašeptla: Moje ráno!

Já žila, čekala a nedoufala.

Korunu zlatou líbat prahly rty,

korunu zlatou sníval chladný vlas.

Šel život... šlapal sny i revolty.

A hle, koruna žití hoří krví

a mrtvou naděj k slávě volá zas.

Živote, díky, milenče můj prvý.

– Důvěrným steskem trysknul její smích.

A moje srdce též se rozšumělo

jak bílé břízy střásající sníh.