ADVENTNÍ.

Když advent soumračný se plíží v zadumání,

mlh závoj na hlavě, jímž halí vlasů sníh,

vzduch vlhkem stížený nad chrámem, chatou, plání

pln touhy horoucí je zpěvů rorátních –

vždy s žalem vzpomínám, jak zřel jsem dítě svaté,

sám ještě dítětem, v svých čistých, bílých snech:

zrak plný světla měl a kučery měl zlaté,

a úsměv nebeský hrál v plných dětských rtech.

A týž je nyní čas, zas večery tak dlouhy,

zas v očích dítěte se tucha vánoc dní,

i země, nebesa dech tají v citu touhy

a v záři bílých svěc zní zpěvy rorátní.

Však jiný zjevuje se Kristus mému snění:

kříž těžký na plecích a v tváři k smrti bled

jde bílým sněhem bos svou cestou utrpení,

a v úsměv bolesti je stažen tichý ret.

Trn ostrý bodá skráň, krev teplá kane k zemi,

a k nebi výčitka jde ze skvrn krvavých;

však šedá nebesa i země mlčí němy –

a v stopy Kristovy jen bílý padá sníh.

Jde v rudé sukni sám, tvář k hrudi nachýlena,

vlas krví potřísněn spad’ kolem tváře níž –

a nejde setřít pot mu Veronika žena,

ni Cyrenejský muž, by pomoh’ nést mu kříž...

A smuten vzpomínám, jak zřel jsem dítě svaté,

sám ještě dítětem, v svých čistých, bílých snech:

zrak plný světla měl a kučery měl zlaté,

a úsměv nebeský hrál v plných dětských rtech...