ADVESPERASCIT. (I.)

Za štíhlý kostelík nad Chuchlí na stráni

den sluncem zlacený se k noci naklání,

a smutnou zahradou jdou stíny podvečerní,

v té chvíli samoty mí společníci věrní.

Je všecky poznávám, jak rostou před okny,

jak v koutech pracovny se předou v staré sny,

a co se k západu ztad světla zbytky ztrácí,

se zapomenuté mé mládí s nimi vrací.

Pobledlé, průhledné – vím, už mi umřelo –

teď jako krásný stín se jenom přichvělo

v tom sešeření dne, půlnoci mrtvých snění;

tak přišlo ke mně zas pro slovo odpuštění.

Ó v dálky zapadlá mladosti spanilá,

co touhy úsměvné ti srdce posílá,

má duše bolestná jak horoucně tě volá –

a tvojí památce přec žehná jenom zpola.

To, co mi nevrátíš, co’s nikdy nedala,

co mému životu tvá víra prohrála,

velkého souladu akkordy slavné, smělé,

a velká vítězství, a silné nepřátele,

a vášní krásný žár, jímž krev se rozpění,

a v jitrech slunečných nad tvůrčí zemdlení

z modravé výsosti skřivánčí rozesmání – –

oh, ani nemyslit, nemyslit na to ani!

Lze srdci odpustit a při tom trpět dál;

kdes mládí umřelo, kdos život pochoval.

Ze hlubin minula zní temné vyzvánění

o marné lítosti pro marnou krásu snění.

Na starý kostelík už havran noci sed’,

dne záblesk uzoučký tam šlehl naposled,

ze stínů večera tma zhoustla, úzkost šeptá,

má mladost uvadlá už nedívá se, neptá.

Kdes v dálkách údolí, jež rostou v nekonečno,

a v černu všedním tak, až zřít je nebezpečno,

tam zašlo mládí mé, ubohé, marné, chladné,

jak nevykvetlý květ když ve vichřici spadne.