ADVESPERASCIT. (II.)

Znějí zvony podvečerem

za obzorem za stráněmi,

v údolí už mlhou šerém

mlčky plyne bílá řeka.

V zamyšlení stojím němý,

duše čeká, něco čeká.

Ticho z bílých sněhů vstalo,

které v brázdách měkké zbyly,

něco z polí zazpívalo,

smutně, že to v srdce bolí.

A já zřím, že není síly

jít už do těch šírých polí.

Za řekou jde noc už tiše,

soulad zvonů dozní záhy.

Naposled se zvedla v pýše

duše má a čeká, čeká.

Ale temno nade prahy

osiřelou naděj leká...