ADVESPERASCIT. (III.)

Tak nějak příliš záhy se dneska setmělo,

jakoby nikdy slunce už vyjít nemělo,

jakoby černých ptáků se křídla rozpjala,

a s výšin nesletěla, jen čekala.

Ze zahrad vůně stoupá tajemných kořistí,

a nesplněné sny jsou přímluvci nejistí.

V předtuše, srdce moje, proč’s tak se zachvělo?

Chlad perutí těch zavál mi na čelo.

A tmí se víc a více, noc bude za chvíli;

má nepokojná duše, už jsme se zpozdili,

v dáli nám světla shasla, jdem dole roklinou,

hvězd svity na smíření sem nesplynou.

A z rokliny je na stráň už blízko docela,

kde prostřed akátů se cíl jednou zabělá.

Je zatím temno ještě – proč zachvěl jsi se, víš.

Jdem kamením a hložím – však stále blíž.