ADVESPERASCIT. (IV.)

Jak na západě den už mizí se dívám v myšlénkách,

a někde v dálce nad Zbraslaví jak v šerý stín se stáh’,

a moje všecko marné žití mi roste ze tmy vstříc,

neplodné mojí přítomnosti bolestně kývajíc.

Je marno skorem dnes už želet, co nikdy nebylo,

svůj každý den jsem teprv chytil, když už se šeřilo,

i tebe už jen před západem svým touhám našel jsem,

a přec odejdu bez výčitky s posledním večerem.

Jen to mi ještě srdce trýzní lítostí marnivou,

že mnoho jich tu s tebou zbude a nikdo s duší tvou,

že půjdeš smutna prázdnem světa ve větrů vanutí,

tak sama, sama na své pouti, kde není stanutí.

Že drahá, malá bytost tvoje se opře vichřicí,

a hlavička tvá umořená a srdce kypící

a krásná duše roztoužená že v klid se neschýlí,

a nikde tichým polaskáním nenajde posily.

Mé duše kouzlo, smavá ženo, kdo tebe pochopí,

kdo uvidí až na dno slzí, jež ve tvém srdci spí,

kdo podepře tě v umdlévání, a z dálky, neviděn

za tebou půjde cestou tvojí v tvůj vyplněný sen?

A tak se na tě dívám často, když usneš únavou,

a bezútěšná přemýšlení jdou nocí klamavou;

a je mi líto zoufanlivě, že neumím ti dát,

co cestu tvou by pro vše věky dovedlo urovnat.