AEOLINA.

Ó Duchu svatý, touhy van

vstříc otvírá Ti dokořan

snů kalich bílý,

až v tvůrčí chvíle zrání

zrn těžkou hlavu sklání,

kdy s medem z pelů okvětí

svých vzdušných křídel v rozpjetí

výš motýl písní pílí.

Duch volně vlá, vznět tajemný – a srdce sžíhá:

to blahem němo, v oněch písně pučí,

skráň proroků z chmur vidin drtí skalná tíha.

Z úst nadšených proud slov jde nad bystřiny ručí.

V mých slova tvrdá pomalu se tvoří,

však vyslovit je přec, mě tvůrčí bolest mučí.

To vzdech jest eremity. V skalách na pohoří

svou poustku roubí v klidu s divou zvěří

a s písní ku dne práci vítá ranní zoři.

Jsou vidiny to mnicha. V šeré presbyteři

dní pěje hodinky, v knih blány kreslí

květ iniciál, Horeb v arabesky keři.

Sny písmáka. Tmy noci nad došky se snesly –

kroniku dědů vyndá ze přístěnku

a ruce spíná, malí vnukové kam klesli.

Ne, nezoufej, již dní se venku!

mně očistou a žár buď ret,

když Bohu zpívá,

a s kříže tryskni do žil,

by Tobě tep jich ožil,

mně horké krve krůpěje –

mdlé touhy těla odvěje,

kdy v hruď mi Bůh se dívá.