AESOP.

Před soudci Aesop stál,

že při kvasu v harf znění

se věčným bohům smál

a dával pohoršení.

Když všickni v libaci

jim slušnou poctu vzdali;

měl jakous oraci,

ač nechtěli – se smáli.

A tak jej udal kdos,

že nechtěl ulít vína.

Děl: „Vidím jen svůj nos,

dál zřít, je mysl líná.

Co Zeus mi v oblaku?

Co Ares, Afrodita?

Jsou rovny přízraku,

mně nos jen v cestu kmitá.“

Děl soudce: „V jakou lež

a v jaké padáš scestí,

svůj hrb nevidíš též,

a přec jej musíš nésti!“

Smích v síni zazněl teď,

však Aesop beze strachu

dal klidně odpověď:

„Hrb ohmatám si, brachu!“

A nový zazněl smích,

a rostl v bouř v té chvíli...

Co s bláznem? Pravdu stih,

a tak jej propustili.