Aesopovi.

Ne, nelíčí tě krásným stará zvěsť!

Kdo vtipem tepou, smějí ti být krásni?

Kdo pravdu hlásá, zdaliž lidská lesť

a chytrosť – aspoň hrb mu nepřibásní?

Nechť peruť, genie! ti zdobí plec,

klep utne ji, když pravda jest tvou vinou,

a nemohou-li na ducha, tož přec

kýs Pelionek na záda ti všinou.

Ty starý bajkáři a proroku,

můj Aesope! tvá břitkosť pronikavá

se mohla roznítit jen v otroku,

v němž plála po svobodě touha žhavá.

Ba věkové to cítí dalecí,

co křivdy osočenou plec tvou hnětlo,

než sebrals v podobenství zvířecí

změť lidsky urozenou, božská metlo!

Ne, zotročiti nemohli tvůj vtip!

Bylť bičovaný otrok sám jich bičem,

svých pánů pánem, – vášní jich a chyb

jsa soudcem, jehož nezdolali v ničem.

Ty svoboden byls ve své porobě,

však oni otroky v své hrdé mysli;

ne po nich dědictvím, však po tobě

van ducha volný zbyl a neodvislý.

Byť zlata podávali sebe víc,

jen prodat mohli tě, však nikdy koupit!

Byls v moci jich, a směli bít tě v líc,

však o tvůj úsměch nemohli ji zloupit.

S tím úsměchem jsi dočkal svobody,

jsa množstvu mudrcem a rádcem králi;

když hýčkali tě slovy lahody,

tys jen se usmíval: vždyť se tě báli!

Té zášti pud, jenž dřív ti pouta kul,

se za tvůj úsměch vymstil na tvém žití;

ty urazils jim Delfský orakul, –

a se skály tě svrhli kněží lítí.

I nemohlo být smrti krásnější!

Ty nestáls o smrtelné lůžko měkké!

Jen tak, jen ubitím se zkonejší

a umlčí hlas pravdy prostořeké.

Však zdá se mi, jsou ještě Aesopi

a dosud orakuly nedůtklivé, –

jsou, byť i světští, Delfští pochopi,

již na smrť pravdy půjčí ruce mstivé.

A podnes bajkář může srazit vaz;

vždy šalba má své spiklé tovaryšstvo!

Takž Aesop umřel, – nesmrtelno as

však na vždy – Aesopovo živočišstvo.

Já nejsem Aesop, nejsem z proroků!

Já malá nejsem Lafontaine ni Krylov;

však přece pestrosť divných živoků

mě svodně vábí: jen si kořisť vylov!

A možno, že i na mne dojde řad,

ač mdle jen drnkám na skořápku želví!

Též mne sbor Delfský v propasť vrhne snad,

že v ptačí mluvě štvu, jak Aesop ve lví.

Než buď si! Kéž jsem k tomu velká dost,

by postřehli mne bohorovní s copem!

Ba skoro mám tu bujnou ctižádosť,

z ruk magů letět střemhlav za Aesopem.

Neb zhýčkána již pýcha má jich mstou!

Či nevím o ranách a panské zlobě?

Mám, Aesope, teď marnosť neženskou,

ač nebyls hezkým, podobat se tobě.