AFRODITE.

Jdi, Muso má, jdi mezi dobrý český lid!

on uvítá tě vlídnou náručí,

až pozná jemnou duši tvou a vřelý cit,

jenž ryzím zlatem v písni zazvučí.

Nuž, jako žena tvá mám představit se světu;

však zda jsi pomyslil na vhodnou toilletu?

Co platno míti krásu, vzlet a cit a žár,

když tvary těla znetvoří nemódní cár?

Se všemi ženami ty mluvíš v plné shodě;

mně hovor o šatech tak nemile vždy zní...

Nač bohyně se ptát má po vezdejší modě?

Já svolím však: Jdi, vezmi na se kroj náš národní,

rozmile bude slušet ti kroj vesských děv:

punčošky sněžné, sukeň pestře květnatou,

hedbávný fěrtoch, košulenku řasnatou...

Až se rtů tvojich splyne prostě milý zpěv,

věř, celá vlast ti bude slouchat dojata.

V ráz národ očaruješ plně svými slovy,

že budou tobě jásat jako Lumírovi.

Vlasť naslouchá mi dojata?... Slyš kritiky,

jak šlehají mne jedovými jazyky,

jak stádem hyen vyje hltavý jich sbor!...

Mne jenom jediný se ujal redaktor;

však zrádně vyčet mu hlas klepen k posledu,

že u sebe mne hostí z jiných ohledů.

Toť dílo tvé!... Já rozlila si ocet se všemi:

Ty’s oděl mne v kroj pravenkovské holky,

jež zpívá naivně, jí prosté vdolky,

a nezná řešit světem hýbající problémy.

Ruch příštích bouří mate hlavy lidem,

vše řeční, píše, blábolí o jakés otázce;

já přijdu v onu směs – a pěju s klidem

a rozmarem pár starosvětských písní o lásce.

Já měla býti vyzbrojena poetou

jak žena z barrikád, třímajíc prapor rudý,

neb jako lékařka s přeostrou pincetou,

vřed pitvajíc a ránu bídy prokletou,

neb jako filosofka pro lid bědný, chudý...

Mé písně jsou prý národních jen imitace –

ne zdravá šťáva – voda cukřená jen sladce;

tvá Musa, dívka z národního bazaru,

nesnese silné víno z vědy poháru...

Jdi tedy k lidem v černém vědy taláru,

v přestroji mužském jdi v sbor starcův učených,

skryj úběl božský dívčích svojich vnad,

zrak ozbroj skly a podpaží vem svazek knih –

a pochopení žeň si sklidíš snad!...

Svět soptí pokrytec jak rozzuřený!

Krb rodinný – toť pravý úděl ženy,

dí davy kritikův a litují, ó žel,

že s mojich vnad je setřen krásy ženské pel,

že ulétlo z mých písní kouzlo zářivé

a vše prý nudné, učeně tak šedivé;

ba jasně pochopit to nedovedou,

jak spletla jsem si cestu s vážnou Vědou.

Já řešila jsem problémy, a z příma

jsem pravdu děla... Slyš, jak teď se hřímá

s těch kazatelen proti mně... Ó, chvěti

se musím o život... vždyť kazím děti!

Řkou, že mám býti slečnou v dětské zahrádce,

řkou jiní, že mám pět o předkův památce,

a jiní, že mám dojmy veršem chytat,

a druzí, že mám věštbou věky vítat!

Já věřila, že teď snad vážní páni

nad písní mou se schýlí v zadumání,

že rozšíří snad ctitelů mých úzký kruh,

že v plody mé se vhloubá jejich moudrý duch...

Té liché naděje!... Ať pěju cokoli,

mne čtou jen dívky, študentíci ze školy,

a bídných kritikastrů pár

v mé tělo zatne zloby spár...

Hle, démanty slz roní se v mých očí řasy,

když pročítám těch kritik divných různé hlasy!

Směs ortelů se proti mně tu zvedá,

že sotva vím, co vlastně mou je podstatou:

mlh mystických též mám být vidma šedá,

jež mizí kams a uchvátit se nedá

tou luzou proklatou...

mám býti lahodnou jen hudbou slov,

již člověk temně tuší

za tiché, noční hluši

v své duši...

mně má být cizí lidských domů krov,

lahodou harmonie,

opiem fantasie

mám dojmy budit v ladných tónech slov.

Ó, šťastný poeta, jenž kostýmů má sklad!

V kroj maškar oděje tvé tělo plné vnad:

hned bílou řízou antiky tě ovije,

pak dá ti jakýs kostym historický,

pak z tebe vykouzlí jen mlhu magie –

a různým vkusům vyhovuje vždycky...

Nad bídným světem tím buď povýšena,

svým okem, umem všechno viz a znej,

bez rouch se vznášej jako první žena,

jak bohyně, jež útrpně zří v světa rej;

leť v budoucnost perutí svojí nadšenou

jak hvězda letící jen drahou souzenou,

nad zem se vynoř, jak jsi zrodila se

z dum moře hlubokého v tvarů kráse,

ó, Muso, nahá leť a nedbej křiku

bab svíčkových a starých kostelníků!