AFRODITĚ V JESKYNI.

To bylo v čas, když den se zvolna rozvíjel,

a jara předtucha když vzduchem chvěla se,

a stromů větvemi zpěv jeden sladký zněl

o žití budoucím a lásce, o kráse.

Aigipan v jeskyni svou hrdou hlavu zdvih

a hleděl k východu na bílých plání jas,

a října loňského změť listů zežloutlých

v mech šedých balvanů s kadeří zvolna střás.

To v samotě na sen svůj velký vzpomínal,

jenž leskem žhavým se mu v brvách posud chvěl,

a obraz budoucna ve svojí duši tkal,

v němž plamen živlů všech se v dálky rozhořel.

Chtěl právě syringu k svým přiložiti rtům

a zpěv svůj zahráti, v němž sněhy roztají,

a který řítiti se dává ledovcům

do bystřin vzkříšených, když krajem hřímají.

Chtěl zahrát zpěv, jímž pták se budí v lesů tmách,

a který dává kvést na stráních podléštkám,

a zlaté jehnědy jenž kouzlí na lískách

a nymfy svolává ku lásky sladkým hrám. –

Když údiv nadšený mu vzplanul na líci,

a pohléd překvapen ku prahu jeskyně,

kde skvěle nádherná a v kráse zářící

stanula vzpřímena všech bohyň bohyně.

A byla krásná tak, že každý sluje kout

se světlem nachovým i bílým naplnil,

a jisker zelených jí z očí tryskal proud,

a úsměv červánků se ze rtů jejích lil.

Svůj dlouhý zimní sen tu poznal Aigipan,

jenž touhou divokou krev jeho opájel,

a vánků omamných zas cítil horký van,

jak v spánku čarovném se modrou nocí chvěl.

A krása kyperská svůj sňala zlatý pás

a přehodila jej přes balvan omšelý,

a pohled toužící jí šlehl z temných řas,

v němž zlatí ptáci snů se sladce rozpěli.

Aigipan rozepial pak snědou náruč svou.

A výkřik rozkoše šel stromů větvemi,

a všecko umlklo za rythmu ňader dvou,

jen záchvěv tajemný se nesl pod zemí.

V té chvíli příroda se s krásou spojila,

a krása milenkou se stala plamenů,

a vášeň živelná se v krásu změnila

s míz, květů tajemstvím a hudbou kořenů...

Když vyšel Aigipan ze sluje zšeřené

se svojí milenkou, jíž úsměv zářil rtem,

vše kolem hýřilo již v básni zelené,

a květin tisíce se skvělo úvalem.

Květ sténal rozkoší pod deštěm prašníků,

a zajíkavý zpěv se nesl všude z hnízd

a z křovin prchalo sta žhavých výkřiků,

a píseň života pěl každý bujný list.

Tu ke rtům syringu svou zdvihl Aigipan

a píseň k oslavě pěl krásy nejvyšší,

a zemští tvorové se sešli se všech stran,

a božstva tůní, luk hned vyšla ze skrýší.

A všecko sklonilo se v úctě nadšené,

a slunce v zenitu svůj znásobilo jas,

když Venus pozdvihla své oči zelené

a k nebi vztyčila svůj odepiatý pás.