AGAR.

Démante černý, Východ tě hřál

v svém klíně plodném, v číši zlaté ztopil,

když se Sluncem, ženou, láskou se opil

a rozjařen tancem se smál.

Žár spálil tě sprchou ohnivých střel,

jím očí černých hlubina plaje

i vlasů déšť, co ňader skrývá taje

a nedotknutý, svatý pel.

Jen Abram znal, když do stanu tě ved’,

ty oči sklonit, jimiž dýše pusta,

tmou rozvinouti vlákna hustá

a med tvůj vyssát naposled.

Vyrost’, vypučel ženin chrám,

v něm vášní divou Abram hárá,

a marně vzdychá, lká a touží Sára

a s prosbou se mu vrhá ku nohám.

Úklad a boj s matkou syna štval,

tys padla znova v písku pusté žáry,

pohled na syna – a oheň starý

u studnice do Sur se vzňal.

Ó Agar, máti! Písek se zdouvá nad azur,

před živlem hrdě černou kšticí

dítě své chráníš zoufalou lvicí

u studnice Sur.