Agar.

Rok desátý již v zemi Kanaan

se Sáraj sdílel Abram stinný stan,

rok desátý již stanu před oponou

při slunce pádu usedali sami,

jich duch se k nebi nesl myšlénkami

nad nivu žehnanou a květnou, vonnou,

při písni Agar, děvky snědolící,

jež přišla ztad, kde Nil své nese proudy.

Bez hnutí – jako zvětralé dvě hroudy –

v dál upírají v touze zřítelnici,

jak v olivových hájů tiché šeři

má hnízdo pták, jenž s rodinou si hvízdá,

jak písní štěstí z hrdélka té zvěři

vždy klokotá, div nevyskočí z hnízda,

jak staří mladým snášejí den celý – –

a div, že nad jich štěstím neslzeli.

Až jedenkrát se Sáraj hlava bílá

ku hlavě Abramově uklonila,

a spjaté ruce v klín jí volně klesly:

„Bůh požehnal nám svatou rukou svojí,

my břímě života tak tiše spolu nesli,

leč do stáří až v šťastném onom boji

Bůh samotný nás tady ostavil.

O slávě synů svých já vždycky snila

za nocí probdělých, a z oněch chvil

mi podnes v duši rudá jizva zbyla –

My zemřem’, zemřem’! – Kéž by chvílí jednou!

Všem strastem světa život nestačí,

až všechny zniknem, až nám líce zblednou,

kdo, rci mi, oči naše zatlačí? – – – –“

A Sáraj ztichla – Abram vzdechnul tiše,

háj šumí dál, háj dále vůni dýše –

„Hleď, těžko nám tak život dále vésti

tak bez dětí, jsme opuštění ptáci.

Co bez nich nám jest chvilka toho štěstí,

jež vzpomínkou zas v neštěstí se zvrací? –

Já za manželku dám ti děvku svoji,

ty vejdi k Agar, noc až slétne v stan,

tou nadějí se duch můj ještě kojí,

že z ní mi bude přece syn tvůj dán – –“

A Abram, stařec sněhobílých vlasů

– již čítal dvakrát čtyřicet tří let –

jen kynul mlčky němém ve souhlasu,

a oba vešli v temno stanu zpět – – –

Na nebe měsíc vchází v zlatém hávu,

od hvězdy k hvězdě kráčí dál a dál,

od hvězdy k hvězdě kráčí pro zábavu,

by všecky, všecky za noc zulíbal.

Pod krovy oliv pták se ke snu skládá,

na víčka v spánku slét’ mu noci chlad,

a luny paprsk v hnízdo se mu vkrádá

a šeptá svůdně: „Ó jak mám tě rád!“– –

Den za dnem chvátá v moře zapomnění,

den za dnem chvátá touha cíli vstříc,

zanikla píseň Agařina v snění,

jak hvězda v pádu – – nevrátí se víc!

V tvář její stoupá zážeh boluplný,

hlas svědomí jí kárá mukou sladkou,

a v duši, kvil jak šplounající vlny,

cos neustále šeptá: budeš matkou –

A Agar s pýchou na budoucnosť zírá,

co Sáraj chmuří čelo, skráň i líc,

duch Agar paní své se stále vzpírá,

a práva svého těžko je se zříc’ –

I vzplálo hněvem Sáraj oko sivé,

a v sporu kárý děvky němý hřích –

Háj šumí dál, pták zpívá jako dříve,

stan Abramův však náhle ztich’ a ztich’ –

Tu v noci Agar přelila od své paní,

přes hory, doly bloudí v širý svět,

hlas svědomí ji žene bez ustání

dál, dál, kam Nil své vlny řídí let,

jak hříšný Kain jde za noci i za dne,

bez směru, pryč – pryč, jako vzduchem pták,

na její líci růže hyne, chřadne,

a slzou zrudl temný její zrak –

Jen dál a dál! – – Kraj neznámý, pln hrůzy,

úžasem staví zdrané nohy v chůzi –

Kam dohled sahá, poušť a poušť je pustá,

ji nebes klenba kolem uzavírá,

a jako příšera se okem výra

na pustý kraj ten velký měsíc dívá –

„Ó semkni, Bože, na vždy moje ústa

v té chvíli, poušť kdy nade mnou se stmívá,

znič milliony blesků moji hlavu,

či lvici nech mne padnout za potravu,

neb proklat život můj – – ó hříšnice!“ – –

A zmdlená Agar klesla k zemi v pláči,

na víčku spánek slzami se máčí,

a v tvář jí hledí záře měsíce –

Usnula Agar u studnice v poušti,

při cestě, která k Isur v dáli vedla,

nad její hlavou tichá noc se spouští,

a chladná smrt na líčka její zbledlá –

Tu oblak náhle zaplál v zlaté záři

a záplavou se oděla poušť celá,

na záře paprscích se peruť pozachvěla,

a anděl Hospodinův s oslněnou tváří

před spící Agar stanul bez hnutí.

Měl roucho vonné sasankových květů,

hvězd naseto měl v bílé peruti,

jež světlem plála v kolébavém letu.

Před spící Agar stanul anděl bílý:

„Aj, Agar, děvko, odkud jdeš a kam?“

Jen ruku vztáhla, odpuzujíc klam,

svým zrakům nechtíc uvěřiti chvíli –:

„Jak chodec hříšný, peklem v duši štván,

od tváří Sáraj prchám z Kanaan.

Po stínu rozkoše má ruka sáhla –

cíl cesty mé jest věčnosť neobsáhlá,

buď spásu hledám, nebo zatracení“ –

Tvář anděla se v jasno slunce mění,

svůj pozved’ hlas a takto k Agar praví:

„Děl Hospodin: Vrať ku Sáraj se zase

a neopouštěj dobré její hlavy,

pod její rukou skloň se u pokoře,

a dojdeš duše své ku věčné spáse,

a štěstí tvého nezvlní se moře.

Aj, počalas a porodit máš syna,

ty nazveš jméno jeho Ismael –

Jím smyta bude se tvé duše vina,

před ním se chvíti bude Israel,

neb před jich tváří rozbije své stany,

a rozmnoženo bude símě jeho

ve světa dálné, široširé strany.

On bude země, voda, bude plamen,

neb národ vzejde v boji lítý z něho,

děl Hospodin, děl Bůh tvůj – amen, amen!“

Nad pouště nocí anděl výš se vznáší,

sloup za ním jasna jako mléčná dráha,

to s křídel hvězd mu zlatý prach se práší,

a pruhem zlatým s výše k zemi sahá – –

U studny v poušti Agar pousedla

a rukou hlavu chorou podepírá,

zda anděla by v tichém letu shlédla,

ve svaté touze zbožně k nebi zírá –

„Ó Sáraj, Sáraj, navrátím se k tobě,

já odpustila a ty odpustíš,

zas přátelsky mi stiskneš ruce obě,

jak v oné noci – hluboká kdy tiš

svým dechem vonným do stanu nám zřela,

kdy ve tvém oku zmizel stáří stín –

kol šíje mé kdy ruka tvá se chvěla,

a dělas: Velký Bůh náš, Hospodin!“

A znova Agar bloudí v pouště moři

na cestě dlouhé k Sáraj v Kanaan,

při slunce žáru i kdy hvězdy hoří,

jak poutník šťastný v domoviny lán,

a dále, dále přes hory a doly,

klopýtá, stená, chvátá víc a víc,

ač na krev zdrané snědé nohy bolí,

jí slétlo štěstí v temno zřítelnic –

Kdys upřel Abram bledé zraky v před:

„Buď chválen Hospodin tam na nebesku,

zřím chodce v dáli v červánkovém lesku –

před zrakem roste mi – již dojde hned –

Jdi, Sáraj – pospěš – kozelce nám třeba

k večeři uprav – bude ve chvíli –

já zatím nabídnu mu skyvu chleba –

snad posel Boží – chodec zbloudilý –“

A Sáraj stane, zraky v dáli hrouží,

snad přece – přece – V sladké předtuše

kol dobré hlavy božský sen jí krouží,

a ráje slasť jí klesla do duše.

„Ó Agar, Agar!“ – „Sáraj, paní má!“ – – –

A zmlkly obě, na srdci si snily

se slzou štěstí – a v té drahé chvíli

se anděl míru vznášel nad nima – – –

A s Abramem když Sáraj jedenkrát

před stanem v štěstí usedala zase,

kdy slunce ke snům v růžích kolébá se,

a milliardy hvězd kdy počnou plát,

tak šťastna Sáraj Abramovi děla:

„Bůh v soudech svých se na nás rozpomněl,

ze prosba naše k Jeho trůnu spěla –

Živť Agar syn a syn tvůj – Ismael!“ –