AGNUS.

Tvá vlna stříbrná jak v snu se míhá,

Tvůj oddaný krok slyším bez lesti,

jak netušil bys, že smrt lačně číhá

a připravuje muk Tvých bolesti.

Ty důvěrně se přibližuješ k Hoře,

jež bílé tělo na kříž vyzvedne,

kde nenávist všech vyčerpá muk moře,

však nikdy hlubiny Tvé Lásky bezedné.

A tělo, jehož netknul se stín hříchu,

krev nejčistší teď nachem potřísní,

co pohled důvěřivý v svatém tichu

o vykoupení světa viny sní.

Hle, poražen Tvou sladkou důvěrností,

se smýkám v prachu k Tvému podnoží,

ó chtěl bych, aby hříchy minulosti

snem byly pouze těžkým, krutou lží.

Bych vylíbat směl horečný žár boku

a ran Tvých, jež se do mé hrůzy rdí,

a naděj zachytit v Tvém sladkém oku,

že srdce mé víc Tebe nezradí.