Agonie touhy.

Zda v pánvích západů vyhasly hořících jantarů víry,

zlat zelený var na popel spálených duh,

a půlnocí svit, jenž modrými parami síry

mlh závoje bílí a hází na zčernalý luh?

Dnes barev necítím dechu, jenž etherný prýští

do duší, jak vůně, jíž dýchá tajemství sad;

spí v nervech ruky mé tvarů vlnění příští

a síla, jež tká jim z předených paprsků šat.

Má touha žízněním nadzemských květů a forem

dnes umírá, ve zracích sluncí neznámých zář,

a s voskovic světly táhnou mé myšlénky sborem

a obnášejí jí horečně znícenou tvář.