Agónie večera.

Jak listí dlouze šumí...

Ostrými tony tmavnou

vysoké, štíhlé buky,

chlad šera střásají...

Jde bolest' za bolestí

a jde za smutkem smutek,

jdou stíny pustou travou,

tlumí se jejich krok.

Luh schřadnul sklonem léta,

po bouři voní prudce

i s bolehlavy svými,

se třtinou bahenní...

V šeravou jeho přízi

západ své tóny mísí,

to udivené světlo

v akkordech vysokých.

Úzkostně, zaškrceně

v kraj nebe zatlačeno,

z poslední svojí mety

do kraje vykřiklo...

Hned zatřásly se stromy

a houstly v koutech stíny

a v agonii šera

se v dálky protáhly,

a hrbily se do tmy,

do horké, vlhké vůně,

již tancem rozvířily

nevidné bytostí,

zkad na údy a víčka

jak lítostivá hudba

mdlé, altruistní lásky

by měkce kapala...