AGONIE

Děsný úder jako blesk u srdce. Padám do předpeklí,

kolkolem hltá mne noc. Ať na kdejakou bránu chci bíti,

ni nejslabší ozvuk; zpívám, neslyším melodie,

nejslabší ozvuk ni sten,

jsem duše bez tíhy a váhy,

jsem pouhopouhá mátoha jen,

jsem utracen.

Chci volat o pomoc, chci plakat, chci se modlit,

na jedné myšlence vteřinu chci prodlít,

nic na plat, jen a jen

ku předu jako směť jsem unášen

ven a ven,

zírám, leč nevidím, vydám hlas, neslyším,

jako hrst sněhu rozplývám se v slunci,

třesu se v mrazu jak list, jenž neváží ni unci,

ze všeho na světě, co zbylo mi,

je mrazivě jasné vědomí:

jsem vratký člun, jenž se utrh' od břehu,

jsem pohřební rakev, jež vržena do žehu,

a co hlava mi hoří v tropickém žáru,

ostatní tělo mi zamrzá v led –

v gotickém portiku zcela nah ležím,

vařím a peku se, prším a sněžím,

obklopen se všech stran, v zadu i zpředu

obrazy syčících hadů a jedů,

jež se mi vinou arteriemi.

Až z toho k smrti hnusno je mi.

A v té nejvyšší tísni – říci se to stydím,

tvůj obnažený prs tělesně napjat vidím.

Pryč, agonie! Budu žíti!