Agonie.

Poslední list se stromu spad’,

ach, podzim těžce umírá!

Je slunce mdlé, z luk vane chlad,

zima svou náruč rozvírá.

Zní lesem hořký, bolný sten

a listí chřestí pod nohou –

jak bloudil by kdos nešťasten

pod zasmušilou oblohou...

Jez pln je písní tesklivých

a v mlhách tonou lučiny.

Ve skalách vichru ostrý smích.

A nikde květ, ni jediný!